Článek
„Za nějakého designéra nebo vyznavače feng-shui se nepovažuji. Ani v bytech, ani v oblékání. Vnímám hlavně zvuk. Možná i proto, že mám se zrakem problémy, čeká mě transplantace rohovky. Má to ale i výhody - třeba nevidím prach na skříních, takže nemusím moc uklízet,“ usmívá se vyznavačka budhismu, když nás uvádí do dvoupokojového království žižkovského.
Střídmě zařízený byt rozjasňují barvy a oranžová především.
Dárek od nejbližších kamarádek - svítící soška Buddhy z přírodní pryskyřice - je tu opravdu na správném místě a prý dodává pozitivní energii nejen naší hostitelce.
Kouzla barev
„Muzikanti často vnímají spíše sluchem než zrakem. Zvláště v klasice, kde to nevadí. V moderní muzice je to jiné. Tam lidi hodně vnímají očima, vizáž, účes, oblečení,“ dodává Markéta a za sebe upřesňuje, že ona má nejraději červenou, žlutou a oranžovou.
„Souvisí to i s čakrami. První čakra - červená - vás spojuje se zemí, uzemňuje a harmonizuje člověku jeho přirozené instinkty. Druhá je oranžová, sexuální čakra, ta dodává teplo, rovnováhu mezi jin a jang, mužskou a ženskou energií...
Ložnice působí útulně, což způsobuje nejspíše dřevo a teplé barvy.
Pro mě je důležitá třetí, solární čakra - žlutá barva slunce. Tou jste napojeni na vesmírnou energii. Když ta je uzavřená, člověk je jako bez života. Já jsem navíc jižní typ, u moře a na slunci nabírám sílu. Zimu tady spíš přežívám, tak mi nezbylo než žlutě aspoň vymalovat byt.“
V bytě i na cestě
Markéta Muzikářová se svým současným bytem, jak říká, nic moc nepodniká, protože majitelka domu není nakloněna změnám. „Jsem tady vlastně provizorně, už několik let přemýšlím o stěhování, ale nestíhám hledat něco jiného.
Markéta Muzikářová ctí tradiční nástroj, ale při některých vystoupeních používá elektrické housle s lehce futuristickým designem.
Pocházím z vesnice Kožlany u Plzně, do Prahy jsem šla na Akademii múzických umění, ale hlavně za dobrou muzikou, která se tu hraje na každém rohu. Chtěla jsem tu i své bydlení, abych nemusela být na koleji.
V tomto bytě přede mnou bydlela sestřenice houslistka, i příbuzný houslista Pavel Šporcl, takže sousedé jsou na tóny houslí zvyklí.“ Ale jednou by prý chtěla vlastní domek za Prahou. Žádný satelit, ale pravé vesnické stavení. Zatím je na pražském Žižkově spokojená.
„Špatně snáším paneláky. Na studiích jsem v něm vydržela rok. Vyrostla jsem ve velkém baráku se zahradou, potřebuju prostor a klid. Tady mám alespoň štěstí na sousedy. Můžu hrát na housle třeba ve tři ráno a nikdo si nestěžuje. Dokonce tu často přes den zkoušíme s kapelou. Zapojíme dvě komba, mixážní pult a to je tu pak opravdu hlučno.“
Ve dvoupokojovém bytě nepostrádajícím příjemnou atmosféru je malá kuchyňka hned v předsíni.
Tady v obýváku dokonce rok a půl vznikala nová deska Markétina smyčcového tria. CD se jmenuje Restart. Dívky totiž originálně restartují starší klasické i rockové, občas už zapomenuté skladby. Smyčcové aranže prý vymýšlí ve žlutém pokoji.
Bez závazků a pout
„Miluju Van Gogha, plakát jeho slunečnic jsem si dovezla z londýnské Národní galerie. Připomíná mi i mé koncerty s Rodem Stewartem, se kterým jsem před čtyřmi lety hrála na jeho evropském turné. Zarámovaný plakát jsem si pověsila teprve nedávno, čtyři roky jsem ho měla opřený o zeď. Ani nevím, co mě to tak najednou popadlo. Špatně totiž snáším věci přibité na zeď - je to pak příliš natrvalo. Já jsem zvyklá se rychle sbalit a přesunout jinam.
Předsíň rozjasňuje rámeček i tvář hostitelky odrážející se v zrcadle (vlevo). Výhled z okna dává zapomenout na ruch ulice. Líbí se i kocourovi Žolíkovi, který je bratr kočky herečky Zuzky Norisové. „Jsme sestry přes kočku.“
Třeba moje kamarádka, herečka Zuzka Norisová, má na stěnách spoustu obrázků, připevněných jen tak, vezme kladivo a hřebík a už má výzdobu. Já potřebuji pocit naprosté svobody, i můj nábytek často mění místo. Pravda, mít obrazy na zemi je nepraktické, hlavně při luxování. Ale to jsou takové malichernosti. Vím, že by bydlení mělo být sázkou na jistotu: odstěhovat se někam, kde si to člověk opravdu vybere až nadosmrti.
Toho se právě teď ještě trošku bojím. Možná to přijde s věkem. Dřív jsem se pořád chtěla stěhovat do Itálie, Španělska... S různými orchestry jsem projela celé Japonsko a Ameriku. Je těžké se usídlit.
Parkety, dřevěný nábytek a sbírka maličkostí utvářejí charakter bytu.
Než dočtu inzeráty s nemovitostmi, tak zas někam pracovně odjíždím. Nakonec jsem ale zjistila, že pořekadlo - všude dobře, doma nejlíp - platí. Dnes si vážím každého dne stráveného v Čechách, ve svém bytě, se svými přáteli.“
Sem se snem
Okna do dvora se vzrostlými stromy dávají zapomenout na vstup do domu z rušné ulice, pár kroků od křižovatky Ohrada protkané tramvajovými linkami. „Prahu miluju, odmalička mě přitahovala, je to nejkrásnější město na světě. Ale pátek odpoledne na chodníku u mě před domem je opravdu peklo,“ konstatuje Markéta.
Kontakt s přírodou jí v metropoli chybí, ale k mamince na chalupu jezdí, jak jen může, a hned prý míří do lesa. „Chodit na zábavy nebo do hospody nemusím. Bydlíme na kraji Kožlan a les máme hned za domem. Vesnice je zajímavá i tím, že se tam narodil Edvard Beneš. Vaření mě vůbec nezajímá, i když to muži mají rádi, a maminka je skvělá kuchařka. Zatím zastávám názor, že když je kam zajít do restaurace, netřeba ztrácet čas v kuchyni. Mám ráda italská jídla. Ale pochutnám si i na vepřovém se šesti knedlíky.
Hezké kočky jsou i v ložnici (vlevo) Zátiší s opomíjeným rotopedem a respektovaným Buddhou (vpravo).
Nesnáším hotely a hotelové postele. Jednou jsem tři měsíce spala na turné po USA každou noc v jiném hotelu. To už si pak nepamatujete ani číslo pokoje. Proto v soukromém životě mám raději chaty, karavan nebo stan, dovolenou trávím blíž přírodě.“
Ve finále nám múzická Markéta přiznala, že si dokonce příbytek vylaďuje i vlastní tvorbou. „Je to dětská hra, vzpomínka na dětství,“ směje se. Ale jisté je, že obrázky malované nejen na skle rozveselují okna i obklady v koupelně.
