Zámeckému bydlení kováře Pavla Tasovského vévodí starý lidový nábytek

Vždyť také bydlí vedle zámku, vysoko nad podzámčím. A mohlo by to tak trvat věčně. I kvůli návštěvníkům jejich Galerie 12, kteří si sem za poslední roky našli cestu.

„Byla to tu naprostá ruina. Ještě někdy v roce 1987 sloužil objekt jako bytový dům, který kvůli rekonstrukci vystěhovali. Ale zůstal prázdný a město se ho rozhodlo prodat, protože se domnívali, že by se do této poměrně odlehlé lokality asi moc lidí stěhovat nechtělo.

Před námi to koupili ještě naši známí, kteří chtěli dát vše dohromady a provozovat levný penzión. Spíš tak jako bydlení pro sebe a kamarády než na kšeft. A mně umožnili využívat dvůr. Ale pak z jejich firmy odstoupil společník, a tak si vzpomněli na nás a nabídli nám k odkoupení celý objekt.

Taková to všechno byla náhoda,“ připomíná historii kolem roku 2000 náš hostitel, který má v poslední době stále více času na vlastní uměleckou tvorbu. „Manželka se do práce galeristky tak zapracovala a vybudovala si takové kontakty, že se můžu soustředit na svoji práci.

Opravdu mi pomáhá. Interiér zařizujeme také společně, není to jen moje dílo. Spousta věcí, které tu máme pověšené, je od mých kamarádů, se kterými se navzájem odměňujeme.“

„Je to tu tak, jak nám to vyhovuje. Neříkám, že tu máme samé starožitnosti, a ty, co tak vypadají, ani nejsou klasické starožitnosti. Je to spíš starý lidový nábytek. A doplněný moderními nebo novými kusy. Velký dřevěný stůl, klasický, jsme si nechali udělat.

Nad ním je moderní osvětlovací těleso. Stejně jako máme na starém stolku počítač. Prostě to jinak nejde,“ konstatuje Pavel Tasovský a jeho slova o prolínání se starého s novým dokládá i kuchyně navazující na největší obytnou místnost.

Ta je nově vybudovaná a moderně vybavená, přestože jí rustikální styl dodávají stavební prvky z pohledových cihel. „Střecha, až na pár tašek, drží snad od války. Ale vnitřek přes tři sta let starého domu jsme rekonstruovali téměř celý.

Navíc je kamenné zdivo tak dokonale postaveno, že vnitřní dispozice nemělo smysl příliš měnit. Zásadní zásah byl samozřejmě v uzpůsobování daného řešení našim potřebám. Děti dorostly a vracejí se sem, takže levé křídlo – mluvím o tom jak o zámku – jsou jejich pokoje a v pravém teď sedíme.

Využili jsme tento prostor, protože je zde vidět z oken na všechny strany. Výhled je na historické budovy, do zámeckého parku a z ložnice na celou Náměšť.“ Dlouhou chodbu (vedoucí od schodiště do prvního patra středem levého křídla) nelze nijak zrušit, už proto, že ji tvoří nosné zdi a ještě jimi vedou dvě komínová tělesa, která se na půdě spojují v jeden komín. „Až tak to měli tehdy vymyšlené! My si tu dnes topíme hlavně dřevem v krbových kamnech. Také přitápíme plynem a ještě máme na střeše solární systém. Dřevo máme, komíny také, tak bychom si poradili.“

Pavel Tasovský v Náměšti vyrůstal a s rodiči žil i v rodinném domě, postaveném na protějším kopci. „Postupem času jsme hledali nějakou chalupu a místo, kde bychom si mohli odpočinout od denního života ve městě. Sháněli jsme něco i v nedalekém Tasově. Tasovský z Tasova by se nám moc líbilo,“ směje se náš hostitel, i když si vyhlédnutou chaloupku nakonec nepořídili.

Včas zjistili, že nová výstavba v sousedství pokazí kouzlo místa, které se jim líbilo. „Místo štítu krásné stodoly tam stojí rodinný dům a zahrada ztratila své kouzlo. Navíc se tou dobou nabídla tato možnost. Zázemí je pro mě důležité.

A ještě to tu máme i jako na venkově, takže po čtyřech letech bydlení opravdu nepřemýšlíme o nějakém stěhování. I když ten dům je trošičku velký… Navíc dost dobře nemůžeme budovat, když má galerie otevřeno.

Ale i tak nás čeká práce na stodole. Nejprve jsme tu provozovali galerii a pak jsme dospěli k tomu, že bude lepší tu také nastálo bydlet.“ Galerie v přízemí a uzavřený dvůr s přístřeškem a stodolou jsou od roku 2003 dobrým zázemím i pro pravidelně pořádané mezinárodní bienále výtvarníků Setkání.

„I při dolaďování exteriéru vlastního bydlení samozřejmě preferuji před dřevem kov, protože je v podstatě bezúdržbový a na věky. Kov stačí natřít jednou za deset let, dřevo musíte natírat pořád a nakonec stejně shnije. Ale nebráním se tomu, aby se oba materiály kombinovaly. Je pravda, že ke mně asi nechodí pro zakázku druh lidí, kteří si u svých domů nechají udělat bílé balustrády a podobné prvky ve stylu baroko na oko,“ konstatuje absolvent i Mistrovské školy uměleckých řemesel v Praze a dodává: „I když používám tradiční kovářské metody, tak se nevracím někam do historie nebo k historizujícím prvkům. Mříž vždy nemusí být pravidelnou sítí, ale lze ji udělat jakkoliv jinak.“

Pavel Tasovský si prý dovede představit, že se jednou bude věnovat jenom umělecké práci. „...a nebudu se do ničeho tlačit, protože ji třeba nebudu chtít ani prodat. V dílně (nedaleko galerie) vyrábíme doplňky architektury, kterými se já i zaměstnanci živíme.

Volná plastika, to jsou myšlenky, kterými se zabývám tady ve volném čase. Lze-li tomu tak říkat. Ale týden na horách nebo u moře si nenecháme ujít. Určitě je někdy třeba změnit prostředí. Nehledě na to, že mám docela dost výstav nejen v Česku, ale i v zahraničí. I tam si vždy s sebou beru blok a kreslím nápady. Příroda mě inspiruje. Ptáci, vítr… I lidi.

Do závažných témat se většinou nepouštím, i když tu je i nějaký ten Sysifos s břemenem... Nedávno jsem dokončil Křížovou cestu za nově postaveným moderním kostelem ve Slavkovicích u Nového Města na Moravě. Možná je zajímavost, že jsem tam ani jednou nepoužil motiv kříže, ale jako symbol je tam Kristus. Zatím to nikomu nevadilo.“