Článek
„O muzikantech se říkává, že jsou doma tam, kde si pověsí klobouk. Nemusí to být až tak úplně pravda, ale pohoda je pro mne určitě důležitá a rád bývám ve svém. O to větší jsem měl radost a výborný pocit z nahrávání poslední desky (Wabi a Ďáblovo stádo – při nedávném koncertu ve Švandově divadle byla pokřtěna a rovnou oceněna za prodej Zlatou deskou – pozn. aut.). Studio jsme si na pár dní zařídili u kamaráda v dřevěné hospodě, kde zřejmě fungují dobré siločáry. I když jsem prostál tři dny za mikrofonem, tak tam jsem únavu ani necítil.“
Luxusní čundr a potlach ve studiu
Všechna Wabiho předchozí alba (až na Valašský drtivý styl) jsou studiová, natáčená klasicky od základů jednotlivých nástrojů až po dodatečné čištění zvuku.
„Toto bylo, jak se říká, z jedné vody načisto. Než jsme jeli natáčet, sjeli jsme si jen asi tři zkoušky. A odjeli jsme do srubu v Českých Petrovicích (kousek za Žamberkem), který normálně slouží jako hospoda a kam jsme navezli veškeré vybavení pro nahrávání. Měl jsem to z chaty šedesát kilometrů, ale zůstal jsem tam celou dobu bydlet. Opravdu to nebylo jenom o natáčení, ale i o společné koexistenci party.“
„Právě proto, aby výsledek měl názvuk technické i duševní spolupráce. Dokonce i fotografu Jirkovi Turkovi, který přijel na jeden den udělat snímky, se tam zalíbilo natolik, že s námi zůstal déle. V jednom srubu jsme měli zařízené nahrávací studio a ve vedlejším srubu velice solidní ubytování, takže tomu od té doby říkám luxusní čundr. Vytvořilo se tam takové prostředí, že z toho nic špatného patrně vzejít nemohlo. Ale předem to asi nikdo nemohl vědět.“
Ústup do připravených pozic
Z překvapivě tichého bytu, s okny i do dvora se vzrostlými stromy, na třídě Milady Horákové to mají Daňkovi všude blízko a nic u rodičů nechybí ani dvěma dospělým synům.
„Klasický mama hotel,“ dodává Wabi s úsměvem, když si pochvaluje šikovnost a soběstačnost potomků i prostornost bytu. Už jenom kvůli počtu kytar v domácnosti. Své nástroje má totiž i mladší ze synů. Šimon dokonce tátu doprovázel, když byl loni v Praze Wabi předskokanem Krise Kristoffersona. „Splnil jsem si tak hned dva sny najednou.“
„Tady jsme naštěstí už ve vlastním bytě po rodičích Evy, která tu prožila kus života už před lety, a bydleli jsme tu, když se nám narodil první syn… Pak jsme se přestěhovali do Karlína, kde žena trochu trpěla, a po jednadvaceti letech se zase vrátili. Vzhledem k chování majitele domu v Karlíně jsme tam už nemohli a ani nechtěli být déle. Doufám, že nás něco podobného nepotká i s chatou, protože ta zase nestojí na našem pozemku…“
Více solitérů pohromadě
„Stěhování obnášelo i to, že jsme si sem převezli nábytek dělaný většinou na míru. Hlavně kuchyň.“ Jídelní stůl je dokonce hostitelovou chloubou! Truhláři elipsovou desku dělali podle jím nakreslené předlohy. „Než jsem se do toho rýsování vpravil, chvíli to trvalo. Ale nakonec mě pochválil i švagr, který je mistr bonmotů, a konstatoval: U tohoto stolu, jak by řekl Skot, by se mohlo najíst, nedej bože, až devět lidí.“
Celek se stolem tvoří i lustr, který Wabi dotvořil podobně oválnou deskou! Dalšími ozdobami bytu, zejména obývacího pokoje, zařízeného v původní hale – předsíni – uprostřed bytu se spoustou dveří, jsou artefakty z cest. Třeba i z Austrálie.
„Než jsme se tu zase zabydleli, nastoupili zedníci a další řemeslníci. Elektrikáře odsud vezli rovnou do Bohnic, protože my jsme si vymysleli osmapadesát zásuvek,“ vzpomíná vyznavač táborových ohňů.
Sbírku knih a alb v policích nedávno doplnilo i další nové album Solitéři, na kterém různí interpreti, od Věry Špinarové přes Davida Krause až po Wabiho, zpívají prověřené zahraniční hity s texty většinou od Michaela Dejvického.
„Nabídku jsem přijal rád a hned, jak jsem se dozvěděl, že na mne vyšla písnička mého dalšího miláčka Leonarda Cohena a jeho Haleluja. Navíc jsem do té doby neměl v repertoáru skladbu, která by se mohla hrát v krematoriu,“ uzavírá stylem jemu vlastním prohlídku bytu na Letné Wabi Stanislav Daněk.