Výtvarník Svatopluk Zapletal ve svém domě hlavně tvoří

Svatopluk Zapletal si pár metrů od bratra (bývalého prezidenta Královen krásy) postavil malý domek a na druhém konci pozemku ještě jeden - větší. Ateliér. S lisy na grafické listy a velkými okny podél celé stěny. Obytný domek má okna malá, ale i tam je prosklená terasa -zápraží. Obě stavby respektují kouzlo vesnice, kde končí silnice.

„Jsem ten typ, který by se do velkých investorských akcí neměl pouštět, protože neumím řemeslníkům odporovat a nechám si všechno namluvit,“ usmívá se náš hostitel nad šálkem zázvorového čaje. Jeho příjemnou teplotu ve skleněné konvici udržoval plamen svíčky ve speciálně vyrobeném „hořáku“. („Přes den jsem ctitel čaje, večer jsem ctitel vína.“)

„Ostatně i tady mi něco namluvili, protože si dodnes myslím, že mi strop zvýšili o čtyřicet centimetrů jenom proto, že jim zbyly tvárnice a nechtělo se jim je odvážet. Dnes už mi ten vysoký prostor až tak nevadí, ale je to prostě větší, než to mělo být. A v zimě sem až tak často nejezdím, takže to nemusím tolik vytápět.“

Svatopluk Zapletal odešel v roce 1969 do Německa a vzpomíná, že to „bylo docela jednoduché. Moje maminka se tam narodila a babička byla Němka. Ta sem přišla s manželem, který si tu postavil sousední, dnes bratrem zrekonstruovaný dům. Do Německa jsem šel, protože jsem tam měl příbuzenstvo.“

V Československu ještě vystudoval průmyslovku a pracoval tu jako technik. K malířství začal tíhnout až v Hamburku, kde vystudoval další odbornou, vysokou školu. A už tam zůstal.

Systém v přejíždění z místa na místo, z ateliéru do ateliéru a z jednoho domova do druhého má Svatopluk Zapletal prý velice různý. „V Hamburku mám ateliér menší, na výrobu i vázání knih jsem zařízený tady. A také jsou zde - pro mne důležití - vynikající knihaři. Jezdí sem za nimi z Německa i jiní kolegové.

Dělám tak tři knihy do roka. Jsou to finančně náročné věci. Najdu si autora, podle toho si vytvořím koncepci - s již nežijícím autorem je to jednodušší. A začnu dělat ilustrace nebo řekněme výtvarný doprovod. Pak je to důležité stihnout časově -například do knižního veletrhu ve Frankfurtu, kde mívám stánek. Sjíždějí se tam sběratelé ze všech stran.“ Pro německý trh vytvořil už čtyřiapadesát titulů.

„Mezi nimi i trochu české autory - Hrabala, Havla, Kavku, ale to je samozřejmě obtížnější prosadit na trhu.“

Když prý jej „začne bolet hřbet z řezání do linorytu“, maluje obrazy u stojanu. Dřevěný a pestře pomalovaný objekt je také jeho práce. V ateliéru je na čem oko nechat. Ale radost a pohodu na člověka přenáší i útulný domek pro pobyt rodiny.

Na minimálním prostoru je vše potřebné. Včetně útulnosti a neuchopitelného kouzla, kterým je i výhled do zahrady. Třeba z předsíně - jídelny hned za vstupními dveřmi. Okna jsou ve všech třech stěnách. A vlastně i v té čtvrté - do kuchyňky.

„Tohle je chválabohu úplně zapomenutá vesnička, je tu krásná příroda,“ říká Svatopluk Zapletal k otázce, proč sem mimo jiné jezdí. „Autem pendluji mezi dvěma rozdílnými světy a vlastně mi to vyhovuje. Líbí se mi, že se bratr teď věnuje chovu zvířat - koní, ovcí, ale já to tak nemám. A ještě té energie, kolik věnoval rekonstrukci statku! Už to brzy budou moci posoudit i návštěvníci. Na dovolenou je to tu opravdu nádherné. Já tady rád chodím malovat do přírody, která je pro mne opravdu učitelkou. Naučíte se tam hodně o barvách.“

Přírodní barevnost prostupuje i do obou ostrovních interiérů našeho hostitele. „Abych řekl pravdu, nejsem žádný velký milovník nějakého estetického bydlení. Na druhé straně moc nesnáším sektorový nábytek. Ale rád koupím, dříve jsem to dělal častěji, i starou skříň, kterou si opravím. Mám rád přirozené dřevo. Lakované moc ne. Lakování ostatně není žádná stará věc - dvacátá, třicátá léta minulého století, to začali všechno natírat. Do té doby se spíš mořilo.“

Návštěva u Svatopluka Zapletala na kouzelném a skvěle využitém místě by mohla být i povzbuzením během zasněžených týdnů. My tam byli ještě před padáním vloček.

„Zima tady bývá vždy dost drsná. Romantika se mění v boj, protože za týden tu napadne i půl metru sněhu. A všechny cestičky musíte proházet. Už jsem tu z toho měl i tenisový loket,“ usmívá se malíř, který před tenisem upřednostňuje pravidelné běhání a práci s rydlem a linorytem. Pod Blaníkem nad říčkou Blanice (když se prý rozlije po loukách, tak jen k zápražím starých domků) i v Hamburku.