Výtvarnice Sylva Francová a její nový byt v domě z první republiky

Jedním z hlavních důvodů ke změně bylo přání dnes dvanáctiletých dvojčat, aby každé mělo svůj pokojíček. I když výtvarnice Sylva Francová tvoří doma, vlastní pracovnu – ateliér tolik nepotřebuje. Stačí jí pracovní stůl v rohu obývacího pokoje. Kreslí totiž většinou elektronickou tužkou rovnou do počítače, i když skicák a tužku používá také.

„Původně jsme si všichni mysleli, že větší byt získáme výměnou s mými rodiči, kteří bydleli také v paneláku kousek od nás a kde jsem vyrůstala. Nakonec jsme si to ale rozmysleli. Rodičům je v bytě dobře. A už jen stěhování jejich obrovských knihoven by byl problém,“ usmívá se Sylva a dodává další perličku na náhrdelník příběhu.

„Maminka nám akčně pomáhala procházet inzeráty a při pohledu na jednu fotku jí byl byt povědomý – linie oken přes roh obýváku je nepřehlédnutelná. A opravdu, bydlívala tam její dávná kamarádka, se kterou se v minulosti navštěvovala, a s její dcerou, která tu nyní bydlela, jsme se pak už rychle dohodli.

I když bylo jasné, že zde bude nutná rekonstrukce. Hlavně jsem toužila přesunout kuchyň z okrajové části bytu do jeho středu. A tak jsme zrušili pokojík – tak na jednu postel a okno – pro služku. Vznikla tím další pěkná a poměrně velká místnost z bývalé kuchyně, kterou jsme přesunuli na druhou stranu stěny, kde dřív byla jídelna – vítací salon. Nakonec tu holky sice vlastní pokoje nemají, ale v jednom velkém jsme jim udělali předěl ze skříní a knihovny a každá tak má přece jenom své zákoutí.“

Příjemně zařízeným bytem, kde retro nábytek v obýváku koresponduje s kouzlem místa, se „vine nit“ potvrzující, že zde bydlí výtvarnice. Keramické sošky, ušité figurky připomínající dobu, kdy paní Sylva dala před časem podobu televizní znělce a animacím pro děti, dětské knihy ilustrované naší hostitelkou i obrazy na zdech od kamarádů výtvarníků.

„Je pravda, že jsem si kreslila odmalička a do slohu v první třídě jsem napsala, že budu malířka. Cesta byla ale komplikovanější, úplným omylem byla střední ekonomická škola. Poté ovšem následovaly krásné výtvarné roky na nástavbě na Hollarce. A na vysněnou akademii jsem se dostala až v průběhu studia na pedagogické fakultě. Na Akademii výtvarných umění jsem studovala grafiku u profesora Lindovského a potom jsem přešla do ateliéru nových médií vedeného Veronikou Bromovou.

Vždycky mě bavilo věnovat se kresbě a ilustraci, ale zároveň jsem ve své volné tvorbě pracovala s fotografií a videem. Ráda jsem ve svých fotografických projektech zpracovávala téma sídliště, kde jsem dlouho žila a vyrůstala. Hodně jsem také fotila, když jsem byla s holčičkami doma a ovlivňovaly přímo i nepřímo mou tvorbu.“

Jako bonus k novému bydlení je blízkost Vyšehradu, který měla Sylva vždy ráda. Ostatně jako celou starou Prahu, ta je jí i inspirací k autorské knize, na které právě pro Albatros pracuje.

„Velkou inspirací mi jsou i nyní mé dcery – hlavní postavičky se jmenují po nich. Příběh začíná na sídlišti a končí právě na Vyšehradě, což je vtipné, protože jsem to vymyslela ještě dříve, než jsme věděli, že se sem přestěhujeme! Také jsem si to psala a ilustrovala do šuplíku a nemyslela si, že by to někdy opravdu vyšlo. Je to vlastně obrazová, faktografická kniha pro děti. Jsou tam i hlášky, které moje holčičky opravdu používají.“

Ale nepůjde o první spolupráci s tradičním vydavatelským domem. Nedávno vyšla kniha pohádek Sáry Saudkové s ilustracemi Sylvy Francové, která si na nedostatek práce nemůže stěžovat.

„Jezdívala jsem ze sídliště na Vyšehrad kreslit a randit. A že teď tady nedaleko bydlím, tak to je sen, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že se uskuteční. A ještě vlastně do bytu od lidí, které přes maminku známe. To mě opravdu nikdy nenapadlo. Je to kousek pěšky i k Vltavě, kde jsem byla v zimě bruslit a připadala si jako v dávných časech. Je to pro nás všechny opravdu velká změna. I když jsem si svého času užívala i sídliště, tak teď to tady miluji. Při první procházce z bytu na Vyšehrad jsem byla z těch krásných výhledů na Prahu úplně dojatá.“