Článek
Klid a pohodu si tu, při všem pracovním vytížení, malíř a sociolog Václav Hradecký spolu s novinářkou známou z tisku, rozhlasu i televize Bárou Tachecí dopřávají podle svých potřeb. Taková jsou fakta. K tomu jim dopomáhá i zahrada, na kterou mají z bytu přímý vstup.
Tipy a vtipy
Václav Hradecký do originálně zařízeného bytu přinesl mj. obrazy, které také působí, jako by tu byly od počátku. „Nápady s uříznutými nohami u křesel umístěných na schodech a to všechno ostatní jsou nápady Báry. Dokonce k mému překvapení bílé hrnky v polici kuchyňské linky přebarvila zakoupenou barvou na porcelán načerveno, protože se sem tak více hodí,“ konstatuje malíř, který kdysi od malování pláten odešel ke kreslení karikatur, aby se opět vrátil kmalířskému stojanu, jak sám říká, štaflím.
Barbora Tachecí a Václav Hradecký
Jeho kreslené vtipy jsou nezaměnitelné. Vtipy na téma mezilidských, manželských vztahů mají možná takový úspěch i proto, že je jejich autor vystudovaný sociolog. V době naší návštěvy připravoval ilustrace do další z knih. Tentokrát na téma obezita. Jako sociolog dnes pracuje v Českém rozhlase. „To je nyní můj hlavní chleba. Jo, je to na několik životů a docela naplněných,“ dodává mimo jiné i poslední šéfredaktor zaniklého časopisu Dikobraz.
Emocionální prostor
„V tuto chvíli je pro mne malování zase důležitější než kreslení, které je pro mne po třiceti letech do určité míry rutinou. I když inspirace přichází, kdy má, protože dnes dělám spíš než volnou tvorbu věci na objednávku. U samostatných vtipů na téma jde vždy o pointu, kterou divák musí pochopit. Malování obrazů je otevřená sféra emocí, která může být pro někoho příjemná, pro jiného nepříjemná, někdo v tom najde sdělení, o kterém jsem sám neměl tušení, že je v obraze obsažené. Je to otevřený emocionální prostor.“
Nezaměnitelné a půvabné kresby Václava Hradeckého, které oživí chystanou knihu o obezitě.
Takovým prostorem je i celé místo, které jsme měli možnost navštívit. „Interiér je vysloveně záležitost Báry. Když jsme se sem spolu nastěhovali – ona se sem po nějakém čase vrátila – tak jeho původní podobu totálně změnila, barevností i vybavením. Jak to tu vypadá nyní, je záležitost několika posledních měsíců.“ Vznikla třeba „kavárna“. Vedle křesla je víceramenný svícen a na jednom hrotu je místo svíce tepaný talířek – popelníček. Snoubení racionality s citem pro estetično je jedním zmožných vysvětlení kouzla místa.
„Bílá barva mě deprimuje, stejně jako bílá mísa na polévku. Tak ta je u nás také natřena načerveno a dala jsem do ní květiny.“
Kuchyň je přirozenou součástí obytného prostoru.
K osobitému interiéru patří i kouzlo výhledu do zahrady, a to i přesto, že přízemí mezonetového bytu je vlastně částečným suterénem vily s pozemkem ve svahu. Nechybí příjemné posezení u přímého vstupu na zahradu. Místo v zeleni je tak příjemné, že víkendové útěky z města naši hostitelé nemají zapotřebí, jak se shodují. „Dokázali jsme to silou ducha,“ konstatuje Barbora Tachecí. „Členitost prostoru už tu byla, když jsem se přistěhovala. Vše bylo bílé a vlastně neútulné. Když jsme sem nedávno přizvali řemeslníky, kteří znali původní podobu bytu, při srovnání se současným stavem sami nevěřili, že je něco takového možné.“
Obrazy a hřbety knih
„Knihy dokupujeme podle toho, aby vhodně vyplnily prostor,“ usmívá se Václav Hradecký a paní Tachecí doplňuje souhru našich hostitelů poznámkou, že je rovnají podle barev a že knihy jsou i dobrou tepelnou izolací.
Uříznout nohy křesel byl geniálně jednouchý nápad, chválí pan Hradecký paní Tachecí a ta dodává: Hlavně byl ten prostor schodů úplně ztracený a nešlo s ním jinak nic dělat. Teď mi přijde divný, proč ostatní lidi také nemají na schodech kavárnu.
Přestože jsme zahlceni dojmy vlastně z jednoho propojeného obytného prostoru, k bytu patří v přízemí imalá místnost naplňující funkci domácí dílny. A další, skryta pohledům návštěv, je šatna. „Nemám ráda skříně.“ Z předsíně vedou točité schody do patra, kde najde zázemí syn paní Báry, až se vrátí ze studií ve Státech.
„Nechávám to tu opravdu vše na Báře, protože je jasné, že k tomu, aby někdo uspořádal takovou skrumáž věcí tak, aby k sobě opravdu ladily a nic se ničemu nepříčilo, už musí být nadání a dar. Já si maluji obrazy, a do jakého prostoru přijdou, to už je věc někoho dalšího. Pro mne to má tady půvab mimo jiné i proto, že když ráno otevřete oči, tak se nekoukáte po ložnici, ale po prostoru, kde máte rozdělanou práci. Má to svůj půvab, kdy je člověk takříkajíc pořád v tom,“ dodává Václav Hradecký.
Vedle malířského stojanu je vstup na zahradu, „kancelář“ a ložnice.
Celý prostor je pohodlný, uklidňující i inspirující. Včetně kuchyně. „Myslím, že je to svým způsobem nutnost, protože Bára má, myslím, svým způsobem tak dynamický profesní život, že následný klid je nezbytný. A nijak jinak si člověk lépe energii nedoplní, než když se věnuje něčemu odlišnému.“
„Když nám uschla kousek od břízy jedna túje, koupila jsem sprej a nastříkala ji namodro. Kupodivu vypadá lépe než rezatá.“
Zahradní oáza.
