Hlavní obsah

Vtipy se musejí vysedět. Nejde je najít někde na ulicích, říká malíř Karel Benetka

Právo, Zdeněk Smíšek

Nezaměnitelní panáčci z kreslených vtipů Karla Benetky prošli za minulá desetiletí mnohými časopisy. Ale náš hostitel, původním vzděláním elektrotechnik – projektant přednášející na vysoké škole – se rád věnuje i malbě velkých olejů. Možná i proto má tak rád byt na pražských Vinohradech. Díky vysokým stropům připomíná i galerii.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Ateliér ve vinohradském bytu zdobí i výhled z oken. „Má to tu vhodné světlo a šero je tu jen přes poledne. A to akorát obědvám. Odpoledne se sem světlo zas odráží od protějšího domu.“

Článek

Na příští rok panu Benetkovi k jeho pětasedmdesátým narozeninám manželka chystá v Novoměstské radnici soubornou výstavu. Na září. Blahopřejeme k těm letošním!

Byt jako ateliér

Prostorný byt je velkou chodbou rozdělen na dvě prosvětlené zóny. A díky tomu, že byt je téměř pod střechou, je tu nejen slunečno, ale i ticho. Aby náš hostitel zbytečně neopouštěl malířský stojan cestami do kuchyně, má i v pracovně – ateliéru – svoji vlastní lednici na nápoje.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Malíře jsme navštívili krátce před vydáním jeho povídek.

Pak už jsou v jeho království hlavním vybavením pohodlná křesla, včetně houpacího, a malířské stojany. Nechci přeceňovat význam sedacího nábytku, ale Karel Benetka říká: „Vtipy se musejí vysedět. Nejde je najít někde na ulicích. Sedíte a kreslíte a kreslíte, dokud nepřijde nápad. Někdy je to hned, někdy za tři dny.“

Je-li múza skoupá na vtipy, nemusí náš hostitel truchlit. Věnuje se nejen obrazům, ale také sochařině či psaní.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Díla Karla Benetky

„Mám dokonce dřevořezbářskou školu. Školy mám snad na všechno,“ usmívá se lehce autor, mj. i vysokoškolských skript. Od roku 1974 se Karel Benetka stal mužem v domácnosti, protože tou dobou už ilustroval Květy.

„Uživil jsem se tím, ale je mi líto, že už jsem nemohl – po 68. roce – dělat ve svém oboru, který mi šel lépe. Někteří lidé mě sice jako kreslíře znají, ale při mé původní, byť anonymní práci, jsem věděl, že je u odborníků váženější. Vracet se ale nejde a vše má něco. S humorem pracuji každý den, jako s řemeslem, ale rád se odreaguji i při tvorbě věcí, které si člověk vysní.“

Družstevníci na Vinohradech

„V Praze jsem se narodil, vyrůstal jsem ale na venkově a do hlavního města jsem se vrátil až po vojně. Po pár letech ve Vršovicích bydlíme celou dobu v tomto domě na Vinohradech. Je tu docela příjemně. Po více jak třiceti letech se cítím být patriotem Prahy 2. Je to kus života. Navíc jsme měli štěstí, že hned začátkem devadesátých let jsme si mohli koupit, jako založené družstvo, celý dům. Takže bytový problém nemáme.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Pokoj sousedící s ateliérem se vlastně v zařízení příliš neliší.

Dnes je Karel Benetka Pražák občas jezdící na chalupu u Řáholce. „Dříve jsem tam jezdil častěji, také jsem si ji z valné části rekonstruoval sám. Vždycky jsem měl potřebu dělat něco fyzicky. Dneska už stromy nesekám, klády nenosím a díry do země nekopu. Spíš jen sekám trávu. A pořád se snažím, i v Praze, abych neměl slabé nohy a tenké ruce. Každý den se musím jít alespoň kolem domu, dva tři kilometry, projít. Jsou tu nedaleko i hezké parky. Nejraději jsem ale tady, ve svém ateliéru.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Houpací křeslo je vždy připraveno.

Na chalupě mimo jiné náš hostitel, někdy před čtyřmi lety, napsal rozhlasový seriál pro děti. Každý rok ho Hajaja kolem Vánoc zařadí do vysílání. „Mám i přes čtyři sta básniček pro děti a někdy bych je také rád vydal.“

Praha milostná a Erotičtí loupežníci

Karel Benetka má široký tvůrčí záběr a nyní například s Vráťou Ebrem chystá k vydání knihu o rodném městě (Praha milostná) se svými kresbami. A navrch také knihu svých povídek (samozřejmě s vlastními ilustracemi) Erotičtí loupežníci.

Sedací nábytek je tu evidentně inspirativní a dobře slouží píšícímu výtvarníkovi. „Poslední dobou, už jsem se to konečně naučil, píšu rovnou do počítače.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Také kuchyň je velká místnost

I vchod do klasického vinohradského činžáku z první republiky vypadá po rekonstrukci jako vstup do zámecké galerie. Pravda, musí se zamykat, aby výmalby nikdo neponičil a přilehlé komnaty nevykradl, ale hned je jasné, že tady je jiná atmosféra než u schránek v paneláku.

Foto: Václav Jirsa, Právo

V kuchyni se nejen pohodlně stoluje, ale i tady je možné posedět v křesílkách – co kdyby přišla i sem múza…

„Navíc v okolních obchůdcích kdykoliv cokoliv koupím. Ovoce, zeleninu, i v noci,“ pochvaluje si na rozloučenou pracovitost vietnamských spoluobčanů vinohradský patriot. „Jiní obchodníci si stěžují, že je tady málo kupujících lidí. Ale Vinohrady mají nádhernou atmosféru.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Skleněné výplně dveří navozují klidnou i tvořivou atmosféru zašlých časů i v předsíni bytu.

Související témata:

Výběr článků

Načítám