Článek
„Dům má soukromého a velice rozumného majitele, takže jsme tu relativně moc šťastní. Mám vztah nejen k bytu, ale i k Vinohradům a považuji se za patriota. Kousek od nás bydlí režisér Dušan Klein a televizní dramaturg Gustav Oplustil.
Osobností v našem okolí bydlí a bydlela celá řada. Jsme obklopeni partou lidí z naší branže,“ uvádí nás hned do situace věcně i s notnou dávkou poetiky Jan Přeučil a dodává i chmurné stránky historie: „Dokonce jsem se dozvěděl, že v tomto bytě za války bydlela osobní sekretářka K. H. Franka. Původní pan majitel byl Žid a nevrátil se z koncentračního tábora.“
Byt se mi líbil na první pohled
„Pořízení tohoto bytu byla vlastně náhoda. V sedmdesátých letech jsem se seznámil s mojí první ženou Štěpánkou Haničincovou, která bydlela sice také na Vinohradech, ale v malém bytě. Jako tenkrát já. Podařila se nám komplikovaná výměna. A když jsem to tu viděl poprvé, hned jsem věděl, že je to ono. Od té doby se snažím zachovávat charakter bytu, jaký měl, když jsme do něho vstoupili poprvé.
Je to nástavba, kterou si už za první republiky pro sebe udělali majitelé. Dřevěné obklady, kazetové stropy. Před námi tu bydlely dvě rodiny, nám se podařilo zase byt sjednotit v jeden velký.
.: Jídelna jako přijímací salon se starožitnými hodinami, které odbíjením připomínají, že se tu čas nezastavil. foto: Právo/Václav Jirsa
.: Jídelna jako přijímací salon se starožitnými hodinami, které odbíjením připomínají, že se tu čas nezastavil. foto: Právo/Václav JirsaOsudovost mého současného vztahu s Evičkou je i v tom, že v tomto domě bydlela i ona a se Štěpánkou kamarádila. Rok po její smrti jsme začali žít společně a v sousedním bytě na patře bydlí naši kluci,“ vypočítává peripetie dlouhého příběhu náš hostitel, který je vedle Evy Hruškové dnes i druhým členem souboru divadla pro děti nesoucího název Naše divadlo. S jeho provozem jim pomáhají i další členové rodiny.
.: Jídelna jako přijímací salon se starožitnými hodinami, které odbíjením připomínají, že se tu čas nezastavil. foto: Právo/Václav JirsaOsudovost mého současného vztahu s Evičkou je i v tom, že v tomto domě bydlela i ona a se Štěpánkou kamarádila. Rok po její smrti jsme začali žít společně a v sousedním bytě na patře bydlí naši kluci,“ vypočítává peripetie dlouhého příběhu náš hostitel, který je vedle Evy Hruškové dnes i druhým členem souboru divadla pro děti nesoucího název Naše divadlo. S jeho provozem jim pomáhají i další členové rodiny.
„Za svými diváky jezdíme často a po celé republice. Někdy vyjíždíme i před pátou ráno. I tou dobou mají Vinohrady hezkou a zajímavou atmosféru - prázdné ulice, svěží vzduch… Vracíme se třeba do poledního ruchu, kdy je vše jinak. Zase jiné kouzlo to tu má v noci když se vracím z divadla. Všechny proměny si rádi uvědomujeme a užíváme,“ popisuje půvab chvíle Jan Přeučil, který překvapivě možná i pro divadelní labužníky právě hostuje v Ypsilonce.
Domov je bezpečný přístav
„Čím více jsme na cestách, tím raději se vracíme domů a je to tu pro nás opravdový, milý a bezpečný přístav,“ shodují se naši spokojení hostitelé.
.: Pohoda při pohodlném posezení dává vyniknout dřevěným obkladům i kazetovým stropům. foto: Právo/Václav Jirsa
„Toto je v podstatě herecký byt, kde jsme s Evičkou zkoušeli i naše první společné představení pro děti a byla tu i první veřejná generálka. Vznikl tady i náš nádherný vztah, který je neopakovatelný. Letos už je to osm let, co odešla Štěpánka na hereckou procházku. Rok jsem byl sám a po třicetiletém manželství jsem se s tím musel vyrovnat, protože život jde dál, i když má různé zatáčky…“
Domácí rituály
„Znali jsme se sice už dlouho, ale až později jsem odkrývala Honzíkovy vlastnosti, které při běžném životě nedává až tak najevo. Třeba, že je s ním legrace. Dříve byl před lidmi opravdu dost uzavřený,“ podotýká s úsměvem představitelka první a nezapomenutelné zfilmované Popelky. Ona v domě bydlí pětadvacet let. Jsou tu tak spokojeni, že nemají ani potřebu užívat si čas ještě někde jinde. Chalupáři opravdu nejsou.
„Znali jsme se sice už dlouho, ale až později jsem odkrývala Honzíkovy vlastnosti, které při běžném životě nedává až tak najevo. Třeba, že je s ním legrace. Dříve byl před lidmi opravdu dost uzavřený,“ podotýká s úsměvem představitelka první a nezapomenutelné zfilmované Popelky. Ona v domě bydlí pětadvacet let. Jsou tu tak spokojeni, že nemají ani potřebu užívat si čas ještě někde jinde. Chalupáři opravdu nejsou.
„Nejsme ani vyznavači práce na zahrádce. Posezení s kávičkou na zahrádce, to ano. Ale před restaurací. Když jsme před lety v Římě pili kávu na chodníku a vedle nás jezdila auta, tak i když jsme byli překvapeni, nijak nám nevadila. Dnes už máme svá oblíbená místa i doma,“ říká paní Eva a dolévá nám kávu z nádherného cibuláku.
.: Výhled do dvora i na Hradčany. foto: Právo/Václav Jirsa
.: Výhled do dvora i na Hradčany. foto: Právo/Václav Jirsa„Máme rádi Prahu. Když si v létě sedneme na balkón s výhledem přes střechy na Hradčany a sledujeme jak zapadá sluníčko, je nám při čaji nebo vínku nádherně! A jen se koukáme. Byt je opravdu náš přístav, ze kterého vyjíždíme a rádi se sem vracíme. Lpíme na této adrese.“
.: Výhled do dvora i na Hradčany. foto: Právo/Václav Jirsa„Máme rádi Prahu. Když si v létě sedneme na balkón s výhledem přes střechy na Hradčany a sledujeme jak zapadá sluníčko, je nám při čaji nebo vínku nádherně! A jen se koukáme. Byt je opravdu náš přístav, ze kterého vyjíždíme a rádi se sem vracíme. Lpíme na této adrese.“
Zahradníci naši hostitelé sice nejsou, ale i tak prý mívají v létě balkon plný kytiček a bylinek. „To mám rád,“ pochvaluje si Jan Přeučil. „Užívám si takové rituály. Například v koupelně mám léta švédský žebřík a pravidelně se protahuji. V pokoji zase koberec, na kterém cvičím svých pět Tibeťanů.“
Na svém místě
„Byt se snažíme, seč se dá, uchovat v podobě klasické, nechci říci staré. I návštěvy nám potvrzují, že na ně z prostředí dýchá jakési teplo.“ Slova našeho hostitele potvrdilo tlumené odbití starožitných hodin. Jako v pohádkové komnatě.
„Byt se snažíme, seč se dá, uchovat v podobě klasické, nechci říci staré. I návštěvy nám potvrzují, že na ně z prostředí dýchá jakési teplo.“ Slova našeho hostitele potvrdilo tlumené odbití starožitných hodin. Jako v pohádkové komnatě.
V prostorném apartmá zůstalo několik solitérů i po původních majitelích a charakter interiéru je tak daný. „Snažíme se jej udržovat. Jen pokoj Evičky chceme v létě zmodernizovat.“ Vztah k opravdovosti, neznamenající nějaké zaprášené staromilství, potvrzuje Jan Přeučil, i když vyjadřuje své nadšení z toho, jak v posledních letech mnohé domy nejen na Vinohradech prokoukly.
.: Stylová předsíň odpovídá svébytnému, elegantnímu a hravému interiéru.foto: Právo/Václav Jirsa
„Mám radost i z toho, jak je stále více vidět tu nádheru, kterou nám zanechali naši pradědkové a dědkové v plastikách, v neuvěřitelných architektonických kombinacích. Co všechno vyrobili z kovu pasíři! Famózní věci. S obnovenými fasádami ulice opravdu prokoukly!
Zeleně v okolí přibývá
Pamatuji si tu dobu, kdy z chodníků nebylo nic vidět, protože všude bylo lešení, aby na lidi nepadala omítka. Na druhé straně je škoda, když se zmodernizuje nějaké zákoutí a pod neony zmizí atmosféra, kterou vonělo. Míra obnovy vedle zachování původního kouzla je důležitá. Proč jezdí turisté do Prahy? Protože obdivují její jedinečnou atmosféru,“ zamýšlí se Jan Přeučil.
Pamatuji si tu dobu, kdy z chodníků nebylo nic vidět, protože všude bylo lešení, aby na lidi nepadala omítka. Na druhé straně je škoda, když se zmodernizuje nějaké zákoutí a pod neony zmizí atmosféra, kterou vonělo. Míra obnovy vedle zachování původního kouzla je důležitá. Proč jezdí turisté do Prahy? Protože obdivují její jedinečnou atmosféru,“ zamýšlí se Jan Přeučil.
„Ještě více bych v kombinaci s architekturou podporoval zeleň. Na Praze 2 začíná být vidět, že se do úprav parků investuje, je to hned znát,“ dodává ještě mezi dveřmi, když nás vyprovází s tím, že bychom se příště mohli sejít i v nějaké zahradní restauraci v sousedství. Už se těšíme!
