Vilém Dubnička se toulá mezi divadly

„Nejsem žádný zelený fanatik, ale mám rád, když se životní prostředí chrání, jak jen to jde. Klimatický žal - to je odborný termín - prožívám velmi. Když mohu, dávám rád před autem přednost vlakům (nádraží máme pět minut od domu, jsme tři minuty od hlavní brány do Škodovky a velké nádraží bylo postaveno kvůli dělníkům). Cestou si v klidu utřídím myšlenky a svým způsobem si i odpočinu,“ říká Vilém Dubnička.

„Když projedu Prahu autem, vcházím do Karlínského divadla úplně vyšťavený. Zkoušku opouštím pro změnu unavený, a to si sedat do auta také není to pravé,“ připouští režisér, který v Karlíně nedávno se souborem uvedl na scénu muzikál pro celou rodinu s písničkami Ivana Mládka - Močál story. Samozřejmě že mu všichni doma říkají Jóžin.

No a do Divadla J. K . Tyla pro změnu jezdí rodák z Valašského Meziříčí na klasické koloběžce. Z jižního předměstí to má pět minut do centra. A na kole je za chvíli celá rodinka za městem.

Manželé Dubničkovi (rodačka paní Tereza je profesorkou na soukromém gymnáziu) jsou plzeňští patrioti.

„Když jsme se sem před sedmi lety nastěhovali, bylo to po rychlém rozhodnutí. Hledali jsme větší byt, který by měl atmosféru. Když jsem při první návštěvě uviděl - v prvním patře - krb v obývacím pokoji, bylo mi jasné, že byt kupujeme. I když také bylo brzy jasné, že potřebuje i stavební a dispoziční úpravy.

Největší místnost - ta s krbem - byla podle nás nesmyslně zmenšena ložnicí. Dvě stěny jsme vybourali, nechali nosný sloup a tam, kde bývaly postele, je dnes jídelní stůl a nad ním mezipatro. Samozřejmě se tak celý prostor zvětšil a prosvětlil. Kuchyňský kout má navíc u stropu druhou řadu oken,“ pochvaluje si Dubnička.

Přestože má velký byt tolik pokojů, že i dcery mají své pokojíky s mezipatry, většinou bývají všichni pohromadě právě v „krbovém sále“. Ostatně jídelní kout je i jednou velkou knihovnou s knihami pro všechny. „Mezipatro nad jídelním stolem jsem si zařídil jako pracovnu, ale moc v ní nepracuji, protože opravdu není izolována od dění kolem kuchyně,“ usmívá se náš hostitel. Naproti tomu si pochvaluje své občasné přespávání na velkém gauči v protilehlém koutu místnosti.

„Velkými okny je vidět na hvězdy, v krbu plápolá oheň, není slyšet hluk z ulice a připadám si jako pod širákem,“ pochvaluje si milovník přírody.

Byt má i dvě koupelny a je vlastně malým labyrintem s dlouhými chodbami. „Sousedi mají úplně jiné dispozice a dům má pestrou historii. Bydlely tu romské rodiny a historky vyprávěné samotnými Červeňákovými se tu tradují dodnes. V našem bytě bydlívalo devět lidí! A když máme sousedské posezení na příjemném dvoře - zahradě, máme vždy na co vzpomínat,“ pochvaluje si celkovou atmosféru bydlení pan režisér, který sám i příběhy a scénáře píše. Má tak široký pracovní záběr, že na případné chalupaření o víkendech nemá ani pomyšlení.

„Mít chalupu opravdu není úplně naše volba. Nehledě na to, že jsme nikdy nic takového v rodině neměli, a kupovat něco dnes je příliš drahé. Navíc se o mně ví, že nejsem úplně manuálně zručný. Když už máme čas, tak raději jedeme pokaždé někam jinam. Jezdit sekat zahradu, protože je to třeba, a pak jet zase zpátky - to nám nechybí. A jak mi řekl můj dlouholetý kamarád herec a spolužák z konzervatoře (původně vyučený truhlář): Ty jsi prostě levej, a jestli chceš mít někdy dům, tak musíš být hodně bohatý, aby sis mohl platit řemeslníky,“ usmívá se úspěšný divadelník.

„I když už téměř nehraji, dvacet let jezdím jednu zájezdovku s Antonínem Procházkou, který je takový můj divadelní guru. A taky téměř soused, bydlí kousek od nás. V Karlíně jsem mu dělal asistenta režie při Producentech…“

„Jsme městský lidi, včetně toho, že rádi chodíme do divadel. Nemusíme se bát nechat dcery jezdit samotné z kroužků - je to tu jako vesnice s tramvají. Jsou tu čtyři čísla tramvají a tři linky.

Žije se tu hezky. Podobně jako třeba v Brně, kde u Polívků máme téměř domovskou scénu s mojí hrou Milion, ve které hraje Hynek Čermák a Vláďa Polívka. Úspěšně s ní jezdíme i po republice. I díky Plzeňákovi Michalu Jančaříkovi, se kterým jsme vytvořili autorsko-produkční dvojici. Svého času jsme tu každý založili divadelní festival. A spojují nás i ty Cyklotoulky, které on svého času jako první moderoval,“ ohlíží se s nadějí do budoucna Vilém Dubnička, kterému jeho kočky domácí daly po třech letech soužití zapomenout i na letitou alergii. Když se daří, tak se daří.