Vídeňské bydlení českého malíře Jana Brabence a jeho ženy

„Brzy jsem přišel na to, že chci-li být Vídeňáky brán za místního, musím o jejich historii i městě vědět více než oni. Přízvuku se nikdy nezbavím, už proto, že poslední roky hodně času bývám v Praze, která pro mne nikdy své kouzlo neztratila,“ komentuje svoji dvojkolejnost i pohostinnost Jan Brabenec, mimo jiné autor nedávno vydané knihy „Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo vono“.

„Jsem výtvarnice i manažerka v jedné osobě. Kuchařka dnes už rozhodně ne, i když vařím dobře a ráda. Ale nemám na velké vyváření čas. Vytvářet vlastní šperky a na druhou stranu zvládnout vše ostatní, včetně úklidu a účetnictví galerie, je časově náročné. Mám pracovní stůl i tady v galerii, trávím tu rozhodně více času než v bytě,“ popisuje radosti i strasti života spojeného s vídeňskou galerií paní Brabencová.

K životu ve Vídni ale patří i pravidelné koupání v neuvěřitelně čistém, starém zaslepeném ramenu Dunaje. Dnes je to vlastně velké jezero – rekreační oblast nedaleko centra Vídně, ke kterému to má z bytu procházkou pár minut.

„Koupu se tam od května do konce září, vlastně každé dopoledne.“

Bydlení v bývalé diplomatické čtvrti (nedaleko sídlí ohromný komplex budov OSN) manželům poskytuje klid i pohodlí, i když v sousedních domech bydlí stále více přistěhovalců z Turecka, kteří si s sebou přivezli svůj životní styl.

„Toto je v Rakousku náš třetí byt a už finální. Odsud se už nehnu. Nic mi tu nechybí, ani krásné okolí.

U nás se při zařizování interiéru vždy napřed muselo pověsit sto tři obrazů a pak podle nich stavět nábytek. Všechno to jsou věci, sice možná bez ladu a skladu, které mám ráda, od grafik po oleje. Nemáme byt, který by se skládal z nějakých designérských solitérů. Je zařízen kousky tak, jak postupně přibývaly, a člověk je komponoval podle toho, aby se doma cítil dobře a neměl byt nějak studený,“ dodává Tamara Brabencová.

Podzemní garáž, prostorná lodžie i šikovná dispozice čtyřpokojového bytu dávají základ útulnému bydlení. Každý ze tří menších pokojů má ještě dveře do zvláštní šatny, jak říká náš hostitel, do místnosti v místnosti.

Ložnice, pokoj pro hosty i domácí ateliér tak slouží čistě svému účelu bez zbytečných skříní s úložnými prostory za druhými dveřmi pokojů.

Hlavním vybavením jsou tu obrazy různých autorů a starožitné harmonium, které po uskladnění v klášteře náš hostitel zachránil před spálením. Rád si na něj občas zahraje a už i sousedé z druhého balkónu mu prý tleskali.

„Bydlí tady Rakušani, Němci, Poláci, Filipínci, Afričani. Za sedmnáct let, co tady bydlíme, jsem neslyšel, že by tu byl nějaký konflikt. Někdo dole vyvěsil cedulku zakazující kouření na chodbách, všichni to respektují.“

„Spittelberggasse je jedna z mála poměrně zachovalých starovídeňských uliček, které se nestaly obětí asanačních projektů doby Františka Josefa. Ulice nedaleko Mariahilferstrasse byla jako starý a chátrající domov mnoha vídeňských lehkých holek předurčena k demolici. Unikla ale svému neblahému osudu díky jednomu architektovi českého původu, který v ní vizionářsky viděl uličku uměleckých ateliérů a krámků,“ ujímá se Jan Brabenec s nadšením jemu vlastním průvodcovské role při popisu místa, kde se nachází jejich galerie s nebývale dlouhou tradicí i na místní poměry.

A tak to jsou i oni, kdo naplnili architektovu vizi. Jako jediní tu měli v domě číslo 7 opravdu dílnu i ateliér, nyní již „jen“ galerii.

„Touto dílnou, ateliérem prošlo mnoho exulantů českých, maďarských a slovenských, mnoho lidí potřebných něco se naučit, nebo si prostě přechodně zkrátit čas čekání na odlet do zámoří s možností si něco i vydělat. Mnoho lidí zde nacházelo první kontakty a možnost projít někam nastavenými dveřmi naděje na cokoli.“

Dnešní tvář galerie, která byla v rozsahu tří místností otevřena v roce 1984, je zajímavá akcentováním přírodních materiálů, především kůže, se kterou právě Jan a Tamara Brabencovi pracují.

Ale návštěvník tu také uvidí díla z břidlice, kovu, hlíny a přírodních vláken. To je mimo jiné důvod, proč je galerie navštěvována nejen umělci, kteří zde celoročně vystavují, ale především návštěvníky a zájemci z celé Evropy a ze zámoří.

„Už se mi také stalo, že si někdo v pražském ateliéru prohlédl mé práce a pak si koupil obraz ve Vídni. S jistým patriotismem lze říci, že k nám v poslední době přichází mnoho našinců z Čech a ze Slovenska.“

S odkazem na název knihy připomenuté v úvodu dodejme, že za úspěšností české galerie v srdci Vídně je spousta nápadů (na romantickém dvorku v domě se občas hraje i divadlo), realizací a velká pracovitost Tamary a Jana Brabencových.

Sami si uvědomují, že „vše je umocněno jmény a osudy těch, co tudy prošli a odnesli si pocit setkání s domovem“.