V bytě malířky Miluše Poupětové mají hlavní roli obrazy, knihy a květiny

Rodinný dům - hrad vznikal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tak, jak se v té době stavělo: důkladně, velkoryse a z materiálů tehdy dostupných. „Navíc je otec pedant a nic tu neošidil, zejména pak maltu, takže je tu problém vyvrtat díru do zdi,“ konstatuje hostitelka.

Obrazů je tu rozvěšených opravdu hodně - většinou díla Miluše Poupětové, ale v rodinné galerii je už zastoupen i její čtyřiadvacetiletý syn, student pražské akademie, toho času na stáži v Madridu.

„Dům je dvougenerační, obytné by mohlo být i podkroví, kde mám poslední roky ateliér. Býval plný lidí, malých dětí i smíchu, ale prochází, jako všechno kolem nás, různými obdobími. Teď je to tu smutnější, před časem umřela maminka a o tatínka je už třeba se starat. Je to zas jiné, ale možná syn přivede vnoučata. Jsou to takové vlny, a vidím to i u sousedů, kteří už mají stavení zase plné dětí.

Otec pochází od Rakovníka a tam jsou úžasné opukové stavby. Rodina se přestěhovala za prací a přivezli jsme si sem i stavební materiál z rozebrané stodoly, včetně trámů. Na stavbě se podílela celá rodina. Čistili jsme cihly, všechno se přenášelo ručně a na rodičích se to dost podepsalo. S tím, jak se staví dnes, se to vůbec nedá srovnat.

Na druhé straně jsme ale s domem spjatí a nedovedu si představit, že bych se stěhovala. Je tu krásné prostředí, příroda a dobří sousedé. S bydlením v nějakém satelitu se to asi nedá srovnat. A zahrádka? Bez té bych být nemohla, je to můj relax. Jedině tady si odpočinu.“

Miluše Poupětová se považuje za místní. Chodila tu na základku, ale na střední už cestovala do Prahy. „Dojíždím od patnácti a pamatuji autobus za sedm korun až po dnešní - za sedmdesát. Ale jsem tu ráda a zázemí považuji za velmi důležité. Rodina je pro mne nejdůležitější. A malování, práce s tím souvisí,“ konstatuje naše hostitelka, která už dvacet let učí na žižkovské Střední uměleckoprůmyslové škole (SUPŠ).

„Spatřuji v té práci s mladými lidmi čím dál větší smysl a silnější pocit, že se tam mohu realizovat. Nyní jsem na oddělení malby, a to mě baví nejvíce.

Myslím, že život s obrazy je moc důležitý. Nábytek si třeba v IKEA ráda koupím, ale reprodukci, to už ne. I když chápu, že si ji většina populace pořídí jako dostupnější. Možná někdo ani neví, jaké to je, dívat se na originál. Na výstavy chodí minimum lidí. Nedávno jsme se studenty přijali nabídku z obchodního domu Arkády pomalovat panely ve dvoraně. Nakonec se to hezky podařilo a práce studentů viděla spousta lidí!

Ale mám pocit, že dnešní střední vrstva spíš mizí a obrazy, výtvarná díla vůbec, si nekoupí. A když tak někdo učiní, tak spíš proto, aby uložil peníze. Ale normální člověk utrácí za jiné věci.“

Přitom se obrazy, jak malířka-pedagožka připomíná, velmi špatně reprodukují. „Obraz má jednotlivé vrstvy, lazury, vloženou energii, a bez toho to nejde. I proto se chodí do galerií. Obraz je v interiéru nezastupitelný. Poznají to i děti - nebo hlavně děti. Vnímají tu energii a obrazy jejich pozornost úplně přitahují. Pozorovala jsem to i tady doma třeba na malé neteři.“

V domě snad není stěna, aby na ní nebyl nějaký obraz či nápaditý objekt. Ostatně hravost a fantazie bydlí také na zahradě kolem domu a odráží se i v hladině jezírka.

„Vadí mi, když si někdo koupí raději tři auta a dvě myčky než obraz. Ráda bych nejen před studenty udržela pozici obrazu a to, že obrazy k životu neodmyslitelně patří, a pokouším se o to, aby se s obrazy opět žilo.

Bohužel způsob vystavování obrazů v přeplněných muzeích také mnohdy moc nesvědčí tomu, aby je diváci prožívali, ač se o to mnohá lektorská pracoviště snaží. Lidem je to třeba vysvětlit. Vychovávat je stejně jako k lásce k hudbě nebo ke zvířatům.“

Inspiraci i energii prý nacházívá Miluše Poupětová i nedaleko od domu. Třeba i při vyjížďkách na kole po krásném okolí. „Když se večer vracím domů od autobusu, tak se mohu dívat na tisíce hvězd, pohyb měsíce. To v Praze vidět není. Nehledě na to, že většina lidí zůstává zavřená ve svých bytech.“