Článek
Písňové texty (například Veď mě dál, cesto má nebo Sladké mámení) interpretované stálicemi popového nebe si jistě někdy broukal snad každý z nás. A stejně tak si asi mnozí uvědomujeme, že k pohodě ducha patří i příjemný zážitek z jídla.
Vyprávění našeho hostitele se hezky poslouchalo, ať už mluvil o vybavení své kuchyně, nebo obrazech na stěnách. Rekonstrukci bytu se věnoval tak pečlivě, že nechal vyrobit nové dveře v klasickém stylu a vrátil na ně původní kliky.
Uklidňující výhledy z devátého bytu
„Minulý byt byl krásný a také v centru, ale museli jsme ho opustit. Odejít ze středu města bych ale nechtěl. Už proto, že jsem celý život bez řidičského průkazu. Považuji to za určitou svobodu. Jen to, že bych musel řídit a o auto se starat… Navíc moc rád chodím po Praze pěšky. Vždy jsem bydlel na Praze 1, maximálně na Praze 2. Jak to tak v životě chodí, toto je můj devátý byt. Někdo má takové štěstí, jako třeba Pavel Bobek, že se narodí v domě, kde žije dodnes. Možná i kvůli tomu stěhování si nesmírně vážím domova a dobrého pocitu z něj. Nechápu Američany, kteří jsou schopni se neustále stěhovat a opouštět domy i s jejich zařízením.“
Vladimír Poštulka je navíc narozen ve znamení Býka. „A ti – jak známo – mají rádi vlastní hřiště. Jakákoliv změna pro ně bývá utrpení, ale kupodivu mi právě toto poslední stěhování přineslo hlavně radost. Věřím, že zde už zůstanu. Stěhování jsem vždy lépe snášel díky našemu domu na venkově, kde trávíme hodně času. Je to k celoročnímu obývání, a když už je toho na mě v Praze moc, tak utíkám tam.“
Původně kamennou stodolu s chlévy Vladimír Poštulka přestavěl na obytný dům inspirovaný typickou architekturou Provence. „To mi připomíná, že další z důležitých okolností kvalitního bydlení je pro mne výhled. Tady mě baví, že koukám na okolní střechy – je to velmi uklidňující. Na venkově mám natolik nádherný výhled do údolí, že tam hned po příjezdu úplně fyzicky cítím, jak mě stresy opouštějí. Dokonce i na podzim, se stromy bez listí, je v jižních Čechách krásně!“
Důležitost barev a bezpečnosti
„Většina bytů, do kterých jsem přicházel, bývala zdevastovaná a vybydlená. Neustálým přestavováním jsem získal zkušenosti s řemeslníky a dnes mám další výhodu – můj zeť má stavební firmu, takže si to tady vzal za své. Podařilo se nám zachránit i původní trámy a s interiérem nám pomohl mladý talentovaný architekt David Töpper.“ Těm dal nový majitel bílý nátěr. Prostor se odlehčil a opticky zvětšil.
„Druhá věc je barva zdí. Vždy lidem tvrdím, že byt dělá právě barva zdí. Ne každý to tak vnímá, ale je to stará pravda. Když je barva dobře zvolená, tak si ji ani neuvědomujete, a přesto celkovou atmosféru velice zvedne. Další záležitost, na které mi hodně záleží, je bezpečnost bytu, což je dnes důležité. Vždy jsem se zajímal o to, jak je možné byt zabezpečit (tedy naprosto dokonale), a nedovedu si představit byt bez trezoru.
Důležitá okolnost bydlení jsou sousedé, ale ty si člověk nevybírá a tam už záleží jen na štěstí. No a nejdůležitější kritérium pro kvalitu bydlení je podle mého pohodlí a praktičnost, tomu podřizuji vše ostatní. Nesnáším architekty, kteří si vymýšlejí blbosti, o které člověk potom zakopává a nic nemá návaznost.“
V kuchyni vše po ruce
Plocha členitého bytu je sto metrů, a protože jej obývají nyní jen manželé, je to prý až dost. Dokonce jeden pokoj je samostatnou pracovnou našeho hostitele. Ovšem za tu lze považovat i kuchyň. Přesněji, kuchyňský kout oddělený od obývací části krátkou příčkou a šikovně zařízený na minimálním prostoru.
„Na první pohled je kuchyň malinká. Ale k čemu velkou? Po kuchyni se nemá chodit, ale stát na jednom místě a mít vše po ruce. A dostatek světla. Spojení a kontakt s obytným prostorem je také příjemný.“
Gurmet a popularizátor kvalitního stolování se už zamlada seznámil s lidmi, kteří jídlu rozuměli. A nebyli to jen kuchaři, ale i lidi jiných povolání. „Například herec Bohoušek Záhorský, který uměl o jídle fantasticky vyprávět. Natolik, že mne inspiroval k sepsání knihy o něm, kde jsem poprvé spojil dohromady své psaní s jídlem a recepty (Labužníkovy historky - 66 příběhů z kulinářské historie. A vedle toho např. jeden z dalších autorových zásadních titulů je Labužníkův lexikon – u nás první slovník cizojazyčných, gastronomických výrazů – pozn. red.).
Nyní se k vydání ve čtyřech jazycích připravuje kniha Průvodce českou kuchyní pro cizince.
Jídlo jako kulturní zážitek
„Lidi se dělí, pokud jde o vztah k jídlu, na tři skupiny. První je ta, která bere jídlo pouze jako pohonnou hmotu a záleží jí spíš na ceně a množství než na čemkoliv jiném. Druzí jsou labužníci, kteří vyhledávají kvalitu a chuť. Třetí skupina, v poslední době se rozrůstající, jsou lidé, kterým záleží na tom, aby to, co jedí, bylo zdravé."
"Často se mluví o drahotě a nedostatku peněz, ale nemůžu tomu vždy věřit. Stačí, když třeba při nákupu v Táboře vidím, jak lidé vyvážejí ze supermarketu plné koše, a navíc blbostí, které do sebe naplácají – kolikrát hrůza! Je to hlavně v přístupu k jídlu.“
Vladimíra Poštulku víc těší, když pozoruje, že se u nás konečně začíná považovat jídlo za nedílnou součást kultury. „Vždy se země hodnotily podle toho, jak se staví k jídlu. Myslel jsem, že to půjde v minulých dvaceti letech rychleji, ale už máme v Praze první dva české kuchaře, kteří získali Hvězdu Michelin. A v březnu ji dostane další restaurace s českým kuchařem. Je to důležité."
"Představte si, že v Německu je devět tříhvězdičkových restaurací. Přibývá lidí, kteří přicházejí na to, že lepší než jít jednou za čas na špatný film, je zajít si na večeři do kvalitní restaurace. Že se nedávno psalo o tom, jak u nás každý den krachují dvě restaurace? No sláva! Já nevím o jediné dobré, která by zkrachovala. Pokud si majitel nespočítal špatně, že bude mít na nájem. Ale už to je podnikatelská chyba a jiný problém.“