Takové výhledy mají ze svých luxusních bytů miliardáři. Maďarská umělkyně je v přestrojení nafotila

Maďarská umělkyně Andi Schmiedová je původně vystudovaná architektka. Věnuje se ale především výtvarnému umění. A jejím koníčkem je fotografie.

Pozornost na sebe upoutala již před šesti lety, kdy vydala knihu Město Jing Jin (Jing Jin City) o luxusních vilách v resortu nedaleko čínského Pekingu, ve kterých nikdo nebydlí, a tak si žijí svým vlastním životem, jenž obstarává personál, který se o ně stará.

I Andin další projekt byl zaměřen svým způsobem na architekturu, či přesněji na bydlení bohatých. Právě pro ně jsou vyhrazeny byty v mrakodrapech lemujících Central Park v New Yorku.

Není složité si domyslet, že se za okny těchto bytů nachází velice krásný výhled. Málokdo měl ale možnost jej spatřit. Dokud ovšem nepřijela do New Yorku Andi...

„V podstatě to všechno začalo tím největším klišé. Během uměleckého rezidenčního programu v New Yorku jsem na podzim roku 2016 vyšplhala až na samotný vrchol Empire State Building a jako všichni kolem mě jsem byla opravdu ohromená.

Pocházím z Budapešti, což je nízkopodlažní město, takže bylo fascinující sledovat ruch města z takové výšky. Jakmile se můj pohled z malých aut a lidí pod námi přesunul na věci v úrovni mých očí, začala jsem si všímat podobně vysokých budov, tyčících se okolo. A jak jsem si neustále fotila tento pohled, pohled, který každý den vidí a fotografují tisíce, popadla mě touha vidět město z výšky, ale ze všech těch různých perspektiv. Například neexistuje žádný přímý výhled na Central Park, který by si většina z nás mohla dopřát,” svěřila se Novinkám Andi Schmiedová.

Vyrazila tedy na cestu kolem oněch mrakodrapů a vypisovala si seznam domů, které by chtěla navštívit a z nichž by si ráda pořídila snímky. Brzy ale zjistila, že všechny tyto stavby jsou nově postavené luxusní rezidenční budovy, tedy uzavřený a utajovaný vesmír, přístupný výhradně těm, kdo do něj patří.

„Měla jsem dvě možnosti. Buď na všechno zapomenout, anebo se stát někým, kdo ten přístup mít bude. Zvolila jsem druhou možnost,” říká. Akce, do níž se kvůli fotografiím pustila, může slabým povahám připadat jako docela divoké dobrodružství.

Vytvořila si pro sebe fiktivní alter ego. Postavu miliardářky Gabrielly z Maďarska, která se rozhodla pořídit si byt v některém z domů okolo Central Parku. Takto si mohla vybrat k návštěvě prakticky jakýkoli byt, který byl právě na prodej, nebo alespoň k pronájmu.

A jak rostla poptávka po detailech ze života Gabrielly ze strany realitních makléřů, nabývala její vymyšlená postava postupně na realističtějších rysech.

Například se hned na počátku ukázalo, že je zcela nemyslitelné, aby byla fiktivní Gabriella svobodná. Bylo třeba ji provdat. Andi měla štěstí, protože její kamarád z Budapešti je starožitníkem a galeristou, a co je důležité - má vlastní webové stránky. Kamarád souhlasil s Andiným nápadem a postava Gabrielly tak získala snadno vygooglitelného manžela. Později bylo třeba ještě Gabrielle přidat i osobní asistentku Coco. A potomka...

Při prohlídkách bytů, o něž smyšlená miliardářka projevila zájem, pak Andi ve své roli dále pokračovala. Znamenalo to pořídit si nový šatník na odpovídající úrovni, navštívit kadeřníka, kosmetičku, aby byla iluze co nejpřesvědčivější.

Nebyla to rozhodně levná záležitost, přiznává zpětně Andi. Nás zajímalo, jestli měla při takové akci nějaký „únikový” plán.

„Abych byla upřímná, tak ne. Přemýšlela jsem však o tom, jaký by byl absolutně nejhorší scénář, kdyby si během prohlídky uvědomili, že nejsem skutečná miliardářka. A došlo mi, že se mi vlastně nemůže stát nic horšího, než že mě prostě pošlou pryč a zakážou mi použití mých fotografií. Čili že to nevypadalo zase jako tak velké riziko,” prozrazuje Andi a pokračuje:

„Jakmile jste ale přijati jako někdo, kdo má přístup, už ve skutečnosti nepochybují; například někteří agenti si všimli, že fotoaparát, který jsem údajně používala k dokumentování bytu pro svého manžela, byl na film. A tak jsem jednoduše řekla, že jsem ho dostala od svého dědečka, který mi uložil, abych zdokumentovala všechny výjimečné okamžiky ve svém životě. A to mi více než prošlo.

Z Gabrielly se díky tomu stala ‚umělecky založená miliardářka', se kterou se najednou začali bavit o nové výstavě v MoMA (Muzeum moderního umění v New Yorku - pozn. red.). Takže ve skutečnosti jediná věc, která se mohla stát, bylo, že jsem jim připadala zvláštní. A co! Existuje spousta podivných bohatých lidí, takže to nebyl velký problém.”

Andy navštívila v New Yorku nakonec 25 mrakodrapů. Některé byly teprve rozestavěné, ale i tak ji agenti vzali kam až to bylo možné, jen aby si výhled mohla co nejlépe představit a užít.

Jiné byty byly v domech, které už čerstvě stály, a další už byly postavené delší čas. Ne vždy byly ideální podmínky k focení, ale o to Andi ani nešlo. Neměla v úmyslu pořizovat vymazlené vyumělkované fotografie, šlo jí o autentický pohled z míst, která navštívila.

Zajímavé jsou její postřehy ohledně samotných bytů, kde se mohly plně projevit její zkušenosti ze studií. Jak říká, půdorysy a prostorové proporce těchto luxusních bytů jsou téměř identické napříč všemi budovami, které navštívila. Všude je nejhezčí výhled z obývacího pokoje a druhý nejhezčí z hlavní ložnice.

Vysoké stropy, prosklená fasáda, obří šatny, velmi specifické půdorysy kuchyní se snídaňovým barem uprostřed, rozměrné bílé stěny určené k zavěšení přehnaně velkých obrazů, to je to, co najdete v každém z nich.

„Jistě, můžete mít několikacentimetrový rozdíl ve výšce stropu, nebo jiný odstín dubové podlahy v obývacím pokoji. A někde máte jako pozadí volně stojící vany mramor Grigio Orobico, zatímco jinde je to Calacatta Tucci – ale záleží na tom?

V Leonardu 56 – v domě od Herzoga & de Meurona – navrhlo interiér duo švýcarských architektů a byla to pravděpodobně jediná budova, kde interiér působil trochu jinak díky holým betonovým sloupům uprostřed luxusního prostoru. Samozřejmě, že je to nakonec pořád to samé, ale bylo to zabalené trochu jinak,“ popisuje své dojmy Andi Schmiedová.

Zajímavý postřeh má také ohledně způsobu využití bytů jejich majiteli.

„Adresa a výhled, to jsou hlavní faktory, které prodávají. Podstatné ovšem je, že tyto byty jsou zřídka kdy obydlené. Odhaduje se, že zhruba 60 až 70 procent již prodaných bytů zůstává prázdných, protože lidé je kupují čistě jako investici. Čili to všechno okolo, vybavení, interiér, architekti zvučných jmen, to vše má jen přesvědčit kupujícího, že si daná nemovitost udrží svou hodnotu. Vybavení budov je pak už jednoduše součástí toho podivného závodu mezi developery, kdo v tomto konkurenčním prostředí spíše získá kupujícího,” míní Andi.

Kdo by si myslel, že se Andi během osobních prohlídek bytů pro miliardáře pro některý z nich natolik nadchla, že by v něm chtěla bydlet, je na omylu.

„Na takovém místě bych rozhodně bydlet nechtěla. Mají hrozný dopad na naše města a své bezprostřední okolí. Počínaje jednoduchými věcmi, jako jsou obří stíny, které vrhají na do té doby slunná místa, nebo tím, jak zvyšují tržní cenu za metr čtvereční, takže obyčejní lidé jsou nuceni jejich okolí opustit, tyto stavby podle mě reprezentují cosi velmi nezdravého ve společnosti.

Tohle jsou v současnosti nejvyšší budovy, které můžete vidět z jakéhokoli konce města. To jsou stavby, které lámou stavitelské rekordy. V jistém smyslu jsou symbolem naší doby, a přitom jediné, co představují, je soukromé bohatství a nadbytek,” hodnotí praktický význam mrakodrapů Andi.

Umělkyně se během prohlídek bytů ptala realitních agentů na lidi, kteří si tyto byty obvykle kupují. Očekávala, že to budou hlavně oligarchové z Ruska, Číny nebo ze střední Evropy. Ovšem, i když i ti jsou mezi kupujícími zastoupeni, nejvíce majitelů je prý z Ameriky.

„Lidem s čistým jměním přes 30 milionů dolarů (652 milionů korun – pozn. red.) se říká ‚jednotlivci s ultravysokým jměním' a průměrný ‚jednotlivec s ultravysokým jměním' vlastní pět nemovitostí, takže logicky ve čtyřech z nich nebydlí. O kupujících vím pouze to, že naprostá většina z nich si tyto byty pořizuje jako druhé, třetí, čtvrté, páté atd. v pořadí a hlavním účelem koupě je pouze udržet své peníze v bezpečí, nikoli tam skutečně žít,” objasňuje Andi.

Jakkoli úzkou vazbu má její dílo k materialistickému světu, ona sama se při své tvorbě opírá především o vlastní intuici.

„Nejprve něco udělám, a pak teprve přemýšlím nad tím, co jsem vytvořila a proč to má smysl. Poté, co k tématu přistoupím racionálněji, vrátím se a pokračuji. Konečným výsledkem je obvykle kniha. Tak vznikly i ty dvě předchozí, Město Jing Jin a Soukromé výhledy: Panorama výškových budov na Manhattanu. Co budu ale dělat dál, to ví jenom budoucnost,” uzavírá náš rozhovor maďarská umělkyně Andi Schmiedová.