Taje bývalého statku a domova výtvarníka a spisovatele Martina Patřičného

„Svůj” les má hned za vraty od stodoly a jeho ložnice vypadá spíše jako knihovna.

Z domova to má do dílny – ateliéru přes dvůr pár kroků. Bývalý výminek přetvořil na dílnu (jednu místnost téměř zarovnal materiálem a malými obráběcími stroji), předpokoj slouží jako přijímací salon, kde laik těžko pozná, které kousky dřeva slouží na přikládání do kamen a které i zde čekají, až se z nich stanou umělecké objekty. Radost posedět! Zejména je-li za okny tak barevný podzim jako v čase naší návštěvy.

Ta desátá, reprezentativní kniha se jmenuje Tajemství dřeva a autor si na její podobě dal tak záležet, že „unavil” i kolegy grafiky a k hotovému dílu dodává, že už lepší knihu asi nenapíše.

Psaním je v případě Martina Patřičného myšleno, že ke svým textům dodává také vlastní fotografie a vyhledává i dobové ilustrace a reprodukce starých dřevorytů. A aby toho nebylo málo, tak tu zatím poslední knihu věnoval ženám!

Jako řezbář se pořád rád věnuje i řemeslu, třeba miskám a mísám. Tedy těm ze dřeva. A inspirace ho ani po pětatřiceti letech na statku neopouští.

„První miska byla z dlaní. A když žena těch časů nabírala vodu, zrcadlila se na hladině její tvář a s vodou nabrala i svůj vlastní obraz," dodává rád autor s jiskrou v oku.

Vrátit se bydlet do Prahy by už asi nemohl (v záloze má představu o ještě větší samotě někde v severních Čechách). Ale na dětství na Vinohradech a pak i na novém sídlišti v Malešicích vzpomíná rád.

„Do paneláku jsme šli z malého bytu se záchodem na pavlači. Tenkrát se byty přidělovaly rodinám s dětmi, tak nás dětí byl plný vchod a pořád jsme si venku všichni hráli. Na staveništi. Všude haldy hlíny, kopáči si rozmrazovali zem zapálenými pneumatikami – ach jo. Ne že bych se díval moc zpátky – ale co zažijou děti dneska? Přestože jsem byl kudrnatý blonďák, byl jsem Vinnetou. Měl jsem hliníkovou trubičku, vyleštěnou, přidrátovanou ke kusu dřeva – slavná stříbrná puška!”

Fantazie a hravost Martina Patřičného neopouštějí ani dnes. Už jako poměrně mladý přišel na to, že mu město nedělá dobře.

„Kolem čtyřicítky mi to došlo naplno. Tělo si řeklo a od té doby, co jsem tady, má můj doktor prázdné desky. Možná i proto, že se třeba na dvoře otužuji. Polévám se normálně hadicí. Vidí mne při tom jenom ze shora – moje Bohyně (já mám Bohyni) – nade mnou, ta mne sleduje a občas mi pošle víru, sílu a nápady. Děkuju.“

Svobodný život za zdmi uzavřeného statku přináší další patřičný bonus: „To, že se člověk nenudí sám se sebou, je důležité. Když se mi něco povede a líbí se mi to i po týdnu, po měsíci, tak co si přát víc?

A když k tomu ještě můžete mít pocit, že dáváte druhým radost, tak je to báječný, ne? Někdy udělám něco nového, co mě přesahuje, co tu nebylo, a to je už dar. Ale o dřevu toho musíte dost vědět, když z něho chcete dělat náročnější věci, aby vydržely.”

Statek je na stodole datován rokem 1900 a jeho autentický půvab zůstává zachován. Záměrně.

„Máme oprýskanou fasádu a já novou dělat nebudu. Ani mě nehne. Navíc je na jedné stěně břečťan – zelený i v zimě – a je nádherný. Když jdu dnes Prahou jako bývalý Pražák, tak se mi vybavují leckdy opadané šedivé fasády z mého mládí, ale ty nové, všechny načančané, se mi také nelíbí. Obojí je blbý. Má se to přece proměňovat. Staré baráky jsou oprýskané a nové září novotou. Vzájemně se doplňují a dávají vyniknout jeden druhému,” konstatuje výtvarník, spisovatel.

„Myslím, že tohle je to, co hledám – běh času. Vyrovnání, harmonii. Člověk musí být kritický, protože jinak by řičel blahem nad každou kravinou, kterou udělá. Takový nechci být, ale nechci sklouznout ani do perfekcionismu nebo umění pro umění. Taky si často jen tak hraju, vždyť i to hraní si je potřeba,” dodává.

„Jestli stavím, píšu knihu, soustružím nebo skládám dřevo, je jedno. Pokud to má mít co říct i někomu druhýmu, pokud to vůbec má mít nějaký smysl, musíte se zastavit a ptát se na základní věci – kdo jsem? Co si fakt myslím? Co vlastně doopravdy chci? A když si odpovíte, můžete sám sebe přijmout i s chybami. Ano, mít se rád. Když nebudete mít rád sám sebe, nemůžete mít rád vlastně nikoho, nic. Píše se to i v jedné hodně staré knize...”

Martin Patřičný připouští, že doby, kdy byl podzim jeho nejoblíbenějším obdobím, jsou pryč.

„Podzim jsem miloval, ještě když jsem psal básně a hrál divadlo malých forem. Pak jsem měl taky období, kdy se ze mne stal vášnivý houbař a hodně jsem coural po lese,” usmívá se náš hostitel a přiznává, že dnes má nejraději jaro. Nicméně knihu Tajemství dřeva, tu pro ženy, svou nejkrásnější, vydal na podzim.