Svěží byt režiséra Lumíra Olšovského voní elegancí

Blízko Karlínského divadla (Na Fidlovačku to také není až tak daleko) a s garážovým stáním v podzemí („Nemusíme ometat sníh a nákupy rovnou do výtahu…!“) a navíc kousek od stanice metra, to je pro jednoho herce a jednoho divadelního vědce - teoretika Pavla ideální poloha.

Lumír je jako většina mladých herců zkušený tulák po různých adresách, takže do toho zatím posledního a opravdu vlastního bytu přišel s jasnými představami a nároky. („Půjčku budu splácet asi do šedesáti… Musel jsem si půjčit už na první zálohu na byt a všechny případné nadstandardy by se musely také doplácet na začátku, takže nic mimořádného tady nečekejte.“)

Rodem je Moravák - Hlučíňák. „Ale po ostravské konzervatoři jsem odešel do Karlových Varů - tam to bylo o herecké ubytovně. Další podnájmy pak už byly jenom v Praze. Na Proseku se nám líbí a jsme tu spokojení. Ale bylo štěstí, že jsme tu byli včas a mohli tak ještě poopravit některé drobnosti, i když dost podstatného významu.

Například přípojka na internet byla v největší místnosti - v obýváku s kuchyní, ale my si ji nechali přemístit (pro některé asi překvapivě) do vedlejší pracovny,“ usmívá se Lumír při vzpomínce na vychytávání much před nastěhováním a přidává ještě epizodku se špatně usazenými dveřmi do koupelny a na WC:

„Když jsme si dovezli ze starého bytu pračku, vůbec se nám nevešla do koupelny, až jsme si všimli, že se dveře otvírají na špatnou stranu. Takové věci jsme při přebírání nepostřehli. A to jsem si říkal: už jsem poměrně chytrý, když se stěhuji do dvanáctého bytu, tak přece vím, na co si mám dávat pozor - jako na kapající topení a podobné věci. Ale, že se nevejdu ani já na záchod, mě hned nenapadlo… Pravda, po jednom telefonátu nám to přišli opravit.“

Na zařizování se v detailech prý shodli tak, že když něco jeden nechtěl, tak to v interiéru není. Výsledkem je na první pohled střídmý, ale nápaditý a praktický design. „Celkem jsem se bál pozvat sem nějakého člověka, který mi řekne: dejte si tu židli támhle a tam budete sedět… Upřednostňujeme naše nápady.“

Nepřehlédnutelný je divadelní reflektor v rohu obývacího pokoje. („Koupili jsme si ho jako rekvizitu do hry Den na zkoušku a už jsme si ho nechali.“)

Spolu s černobílou fotografií na zdi (z negativu z roku 1952, který objevil Pavel a na skeneru ho vyčistil a nazvětšoval) tvoří hezké a ještě funkční zátiší. Lampa s pětistovkou opravdu prosvítí celou místnost!

„Pravda, ještě tu nemáme úplně všechny lustry. Poměrně dobré svítidlo máme v ložnici. Tam jsme se našli - plechová Zeměkoule. Pravda, moc nesvítí, ale stačí to a líbí se nám.“

Dva divadelníci si doma od divadla dost dobře odpočinout nemohou a ani tu potřebu nemají. Největší stěnu zdobí veliká fotoreprodukce hlediště Hudebního divadla Karlín z dob, kdy tam bylo varieté. Ne náhodou další srdeční záležitost: Společnost Theatre Variéte vznikla ze společného zájmu našich hostitelů o divadlo.

„Proč bychom ve svém volnu utíkali do jiných oblastí, když nás tato baví? Navíc si myslím, že tradici a poklady z minulosti, které v karlínské historii určitě byly, je třeba připomínat a ctít. Naše heslo při naší spolkové činnosti je: Nezapomínat na velké úspěchy a slávu. Zaplaťpánbůh, že opereta v Karlíně opět ožila. Předloni jsme uspořádali výstavu ke 125. výročí divadla v Městském muzeu a byla to zajímavá zkušenost, nejen pro nás.“

„Trošku problém je, že Pavlík je teoretik pracující často doma a já ten praktik poletující venku, takže když přijdu domů a chci si tu odpočinout, on chce změnit prostředí a jít někam ven. Tak se vždy musíme nějak dohodnout a jdeme třeba jenom před dveře,“ směje se Lumír, i když připouští, že o divadle spolu mluví často a stejně tak rádi občas vyrazí někam do penzionu na Šumavu. Nebo do Londýna.

„To nás popadne tak jednou za dva měsíce. A v Londýně jdeme zase do divadla. Ale při tom si člověk odpočine, protože to jsou vždy dobrá představení.“

Sešli jsme se v době, kdy Lumír Olšovský v divadle Na Fidlovačce upevňoval svoji pozici režiséra a i jeho další premiéra (komedie Jak vyloupit banku) si cestu k divákům našla.

„Přiznávám, že i na cesty si beru divadelní texty, protože mě vždycky baví ta příští, následující práce. I když tu momentální beru jako velkou odpovědnost, tak ve chvíli, kdy takzvaně domatlám jednu premiéru, po krátké pauze myslím na další.“

„Chtěli jsme mít okna na slunečnou stranu. Bez světla se nedá žít, život v temném ti nedá optimismus. Když jdu z dabingu, známí mi říkají: ty nejsi vůbec opálený. Odpovídám, že jdu z práce.“

Podařilo se. Byt je světlý a podzemní jsou tu jen ty garáže.

„Pavlík by si dovedl představit bydlení v domě se zahradou, kde by mohl pracovat na počítači. Já už bych tady mohl zůstat. Už proto, že nerad řeším praktické starosti a stěhování už vůbec ne. Nemám vůbec rád starosti. Hrozně rád žiju bezstarostným životem,“ směje se Lumír, když se s námi loučí.