Článek
„Tento podnájem jsme vybírali vlastně hlavně proto, že to mám pár metrů z bytu do práce - na Ježkovu konzervatoř, kde dvakrát třikrát v týdnu vyučuji hru na kytaru, rytmus a hraní v kapele. Na oběd se vracím domů v pantoflích,“ pochvaluje si Libor Šmoldas po dvou letech stávající adresu.
Pro naše hostitele je to první společné bydlení. „Vzhledem k rozměrům jsem si tu netroufl experimentovat s barvami na stěnách, i když vím, že se s nimi dají dělat věci. Chtěli bychom mít v bytě málo věcí, ale bohužel to dost dobře nejde. A s dítětem už vůbec ne. Alespoň nekompromisně vyhazujeme věci, které nepotřebujeme. Když jednu věc koupíme, tak jinou vyhodíme. Včetně oblečení.“
Klávesy a postýlka
„Jak mívají ženy před porodem klasickou fázi s budováním hnízda, tak i na mne byl vyvinut tlak, aby tu bylo všechno v pořádku. Sestavil jsem nejen postel, ale vyrobil i přebalovací pult. Taky botník, ale tím bych už se moc nechlubil. Staré vestavěné skříně - opravdu ošklivé, jak v panelácích bývají, jsem alespoň přetřel veselými barvami - žlutou a modrou.
:. Od kuchyňské linky není daleko k jídelnímu stolu. Ozdobou bytečku je i výhled do volného prostoru. foto: Právo/Václav Jirsa
Vše se tu snoubí se vším. Obývací pokoj s dětským i s jídelnou. Prolínají se tady zóny, které Kryštof samozřejmě nerespektuje, protože o nich neví nebo si je plete. Hraje si všude. Budeme mu muset přečíst tento článek,“ směje se Libor, který se nijak netají, jak moc je rád doma s rodinou.
Piano je tu nutnou součástí interiéru, ale nevejde se prý nikam jinam, než tam, kde je. Na pultu částečně oddělujícím kuchyň je místo i na počítač s internetem - důležitou bránou do světa.
Inspirativní zázemí
Libor měl i to štěstí, že mu v hudební profesi nijak nebránili ani rodiče. Otec je známý překladatel Ivo Šmoldas (ale i politolog a filozof, známý ze zábavného pořadu TV Prima Dementi) a maminka učitelka.
„U nás v rodině opravdu panovalo docela příjemné intelektuálské prostředí. Po gymnáziu jsem si dovedl představit, že půjdu na vysokou školu a budu pracovat v kanceláři…Nagymplu jsme byli čtyři kluci a všichni spolužáci byli přesvědčení, že se budou věnovat muzice. Jen já ne. Je pravda, že můj otec hudební talent má, i když to popírá,“ usmívá se Libor, který si po konzervatoři při studiu na jazzové vyšší odborné škole vybral spolužačku za ženu. Vendula zpívá s kvartetem Bossa Nova Sensation (na kytaru doprovází Libor). „Také se zdokonaluji v portugalštině a Kryštůfek si s námi už pomalu taky pobrukuje…“
:. Zákoutí, které je doslova místem na hraní - pro všechny tři. foto: Právo/Václav Jirsa
Jazzová vyšší odborná škola je bohužel nejvyšší hudební vzdělání v tomto oboru, kterého u nás lze dosáhnout. Sice jsem získal stipendium na Bercley, slavnou jazzovou školu v Bostonu, ale nakonec jsem se rozhodl tam nejet a jsem rád, že jsem dal přednost jiným věcem. Dal jsem přednost rodinnému životu a jsem opravdu moc rád, protože spokojenost v osobním životě člověku kolikrát přináší i do hudby víc než dlouhé studium v zahraničí.“
Zkušenosti stavebníka
„Jednou bychom opravdu chtěli domek. Dokonce jsem v poslední době nabyl takové sebevědomí, že bych ho chtěl stavět vlastníma rukama. Samozřejmě za pomoci odborníků,“ kreslí si budoucnost Libor, který si stavební práce doslova ohmatal v reálu.
Sympatičtí novomanželé jsou totiž členy organizace (www.spolecenstvi-andromeda.cz), která buduje v obci Velká Chmelištná u Rakovníka hospic. „Mám to tam jako trénink a proti takto velkému projektu by mohl být rodinný domek sranda,“ věří si Libor a my už po krátké návštěvě nepochybujeme, že mladá rodinka spolu dokáže mnohé.
:. Elegantní i praktický je největší kus koupeného nábytku dotvářející „zónu obývacího pokoje“. foto: Právo/Václav Jirsa
„Čekáme trochu na zázrak, protože sehnat vyhovující a zaplatitelnou parcelu není jednoduché. Určitě bychom nechtěli skončit někde v satelitu. Bez náměstí, školy a hřiště, kde vedle sebe stojí domky z katalogů aniž by se k sobě hodily, bez jakéhokoli urbanistického plánu. Podle našich ideálních představ by se projekt měl dělat až podle místa, kde dům bude stát. Taky záleží na tom, kolik nám banka půjčí,“ nezapomíná na realitu jazzman. „O ruce se nebojím. Naopak, na stavbě dělám všechno a chodil jsem i do posilovny. Věřím, že je to lepší než se šetřit a pak se zranit při zvednutí melounu.“
„A ten pocit svobody, který se dostaví, když člověk z domu vykročí rovnou na trávník!“ drží si jasné kontury společného snu Vendula. Přitom je jim jasné, že nemohou plánovat domek někde za Prahou a na samotě, když k jejich životu patří večerní koncertování.
