Článek
Babička Terezy žije ve vesničce Hospříz pohodlně celý rok. Moderní kotel na pelety se v zimě obsluhuje snadno a jen jednou za čas, takže jí nic nechybí. Je tu krásně a v horkém létě i příjemný chládek.
Prostorná zahrada za starou kamennou zdí poskytuje dokonalé soukromí. A hezky se sedí i na lavičce pod stromem vedle zápraží před domem. Ve štítě má letopočet 1876.
Na kraji vesnice
Do tohoto kraje jezdí otec mladé spisovatelky přes padesát let. „Tehdy můj otec prohlásil, že pro rodinu potřebuje zdravé prostředí. Nedaleko odsud, do Lásenice, jsme jezdili od mých tří let na letní byt. Jako správný Pražák jsem se uvedl tím, že jsem se topil v Nežárce a hned tak dostal svou první slivovici, protože mě domů donesli promodralého,“ vzpomíná pan Janiš.
Do této chalupy rodina doputovala v roce 1972, což byla zlatá éra chalupaření v teplákách, holínkách a se sháněním řemeslníků typu pana Lorence z filmu Na samotě u lesa. „Na druhé straně tu byli tak nezištní lidé, že nám začali ze svých chalup nosit starožitné předměty, které doma nepotřebovali, včetně starých skříní a modřínových lavic. Pro ně nepotřebné věci, které by vyvezli na skládku. My si je hýčkáme dodnes.
Už i my ale máme na půdě tolik krámů, že se nám jednou provalí stropem,“ konstatuje otec třiadvacetileté spisovatelky. Pyšný je nejen na dceru, ale i na topný systém, který zde jako odborník – strojař – propočítal, vybral a nechal sestavit. Chloubou stodoly je i chytře ukryté šestimetrové silo s násypkou na pelety.
Památkářova i architektova radost
Z někdejšího hospodářského stavení je ryze rekreační objekt. Chlévy byly zbourány a na jejich místě vzniklo zastřešené posezení u krbu. Betonovou jímku na hnůj u zápraží nahradil bazén s modrou vodou a rákosím kolem. Naši hostitelé jsou zkušení „bazénáři“ a pán domu už má i svoje postupy, při kterých zbytečně nevyhazuje peníze za preparáty podsouvané prodejci. „Odmítám se řídit podle jejich hesla: máš na bazén, tak si připlať za další věci…“
Naopak nezbourali starý špejchar. Dnes slouží jako domek pro hosty a ložnice pod stropem z trámů vypadá jako na hradě.
„Když se tady dělalo nejvíc, tak jsem byla malá a po letech přišla takříkajíc k hotovému, ale moji rodiče a děda s babičkou tu odvedli opravdu hodně práce, a přitom se jim podařilo zachovat původní kouzlo a atmosféru.
Než jsem začala mít své vlastní zájmy, včetně cestování, nadšeně jsem si tady užívala každé prázdniny. Dnes se sem už zase ráda vracím a stále častěji,“ pochvaluje si slečna Tereza. Nyní se (od září) v Praze věnuje magisterskému studiu a hodně ji ovlivnilo několik semestrů na Ústavu památkové péče.
Než jsem začala mít své vlastní zájmy, včetně cestování, nadšeně jsem si tady užívala každé prázdniny
„Mám k tomu blízko, ale spíše ve smyslu navrhování nových věcí do starého prostředí. Tak, aby případná realizace projektu nebyla jako pěst na oko a přitom nešlo jen o kopírování starých věcí. Takové repliky mnohdy působí spíš jako kýč. Lepší je moderní věc, včetně materiálů, ale korespondující s původním prostorem. Je to samozřejmě obtížnější i při spolupráci s památkáři, ale – jak zatím vím, spíš teoreticky než z vlastních realizací, na které ještě čekám – lze to.
Například vedoucí mého ateliéru pan architekt Cikán získal cenu Grand Prix architektů 2012 za realizaci kavárny Bastion, která je zakomponována přímo do barokního opevnění na Karlově v Praze, kousek od Nuselského mostu, a za celkovou revitalizaci tohoto zajímavého prostoru. Takové věci se mi líbí a ovlivňují mě.
Na jedné straně, jak to tak sleduji, památkáři někdy opravdu dělají problémy i tam, kde by nemuseli. Na straně druhé je ale jejich dohledu třeba, protože je spousta investorů a stavebníků, kteří si myslí, že si za své peníze mohou bezohledně dělat, co je napadne.“
Kouzla na obzoru
Do vesničky Hospříz jsme zavítali na pozvání Terezy Janišové v době, kdy na pultech knihkupectví byl už druhý díl příběhů z města čarodějů Erilian – Kouzla na obzoru. V současnosti Tereza pracuje na završení své fantasy trilogie.
„Psát budu dál každopádně. Baví mě i jiné žánry než fantasy. Ale poslední dobou jsem se věnovala hlavně přípravě na státnice a dokončení bakalářky. Kromě školy tancuju se skupinou irských tanců Sona Sol, píšu, a když jsou peníze, velmi ráda cestuji. Z cest si často přivážím inspiraci pro svoje knížky a povídky. Ale tady na chalupě jsem také ráda, a i když sem jezdím už dlouho, nepřestává tu pro mě být ideální prostředí pro psaní.“