Článek
V Praze stihla Kateřina vystudovat vysokou školu – Literární akademii Josefa Škvoreckého – závěr už dálkově, čímž zúročila svůj talent i zálibu z dětství. Dnes i překládá. A na svém kontě má i knihy napsané pod pseudonymem Katty Joyce.
Kateřina Hejlová má rodné Litoměřice ráda. Zejména čtvrť, ve které vyrůstala.
V rodných Litoměřicích, kde rodiče obývají patro prvorepublikové vilky, jsme ji navštívili v době, kdy už byla na pultech její nejnovější kniha Fimbul (během nekončící zimy zamrzá nejen Praha a celá Evropa, ale i vztah mezi mladým párem). V zahradě Čech málem v době naší zimní návštěvy vítězilo jaro, teploty byly rekordně vysoké a u kávy se hezky povídalo i o ostrovních deštích.
Rodiče Kateřiny bývají v bytě už sami, tak mohou v obýváku hýřit místem.
Očarování ostrovem
„Odjeli jsme ještě během mého studia s klasickou představou, že si přes léto přivyděláme. Ale Irsko – hlavně mě – natolik chytlo za srdce, že jsme tam zůstali. Jenže přítele zaměstnavatel po pěti letech vyslal do Anglie, tak jsem si zabalila svůj laptop a bylo to. Takto se přesunujeme. Můžu psát i na letišti, i když poslední dobou jsem ve fázi, že více škrtám, než píši.“
Současný domov má Kateřina v typickém domě nedaleko Nottinghamu.
Kateřinin starší bratr je vystudovaný architekt a toho času působí v Holandsku. Před tím byl v Dánsku. „Jsme takoví rozlítaní a kosmopolitní,“ usmívá se autorka, když vypočítává, jak jí Martin ilustroval knihu a švagrová Lenka, také architektka, vymyslela úpravu „zimního“ přebalu vzpomínané knihy. „Pomáhají mi při psaní i kritickými poznámkami prvních čtenářů. Mamka mi totiž pochválí vše, co napíšu.“
Vzpomínky na Irsko
„I když mám poměrně veselý a spokojený život, pro psaní si vybírám poměrně temná témata. Možná jako protipól. Ale teď mám rozepsané veselé vzpomínky na Irsko. Ty by měly být humorné. Ale krajina je tam drsná a to se mi na ní líbí.
„Profesionální spisovatelkou se zatím necítím být. Ani to tak nevnímám. Psaní je moje vášeň a považuji to spíš za koníčka, kterým se v Čechách ani, až na výjimky, nedá až tak živit.“
Úroveň bydlení je v Anglii asi o něco vyšší a vkus je natolik subjektivní, že bych ho ani neporovnávala, ani nehodnotila. Ve stavebnictví se drží tradičního modelu domků z červených cihel. Všechny jsou podobné. Mám ráda ten anglický styl.“
V Irsku Kateřina také stihla sledovat v posledních letech obrovský stavební boom. „Nasázeli tam jeden dům vedle druhého a také ve standardních tvarech. Vejdete dovnitř a hned vede nahoru schodiště, po straně je kuchyň a rovně vstupujete do obýváku. Ať vejdete do starého domu nebo novostavby, všechny vypadají velmi podobně.“
Klasická krbová kamna zútulňují přízemí.
A srovnání práce řemeslníků? „V Irsku bylo hodně Poláků, kteří tuto práci většinou zastávají. Ale připadalo mi to většinou zfušované. Stěny nejsou rovné, tu něco nedoléhá, tu něco odstává… Ne všude, ale vzpomínané novostavby rostly opravdu hodně rychle. Lidi věděli, že když přijdou, dostanou práci i bydlení. Trh byl otevřený. Pak ale přišla recese a vše se změnilo, takže baráky zůstaly prázdné. A bylo fakt smutné procházet hezkými ulicemi s chátrajícími a prázdnými domky. Žádná velká architektura, ale z venku hezká.“
Anglické trávníky a dobří sousedé
„Jsme kousek od Nottinghamu v městečku Burton, oblast East Midlands a bydlíme na kopci, takže město je pod námi. Máme krásný výhled do okolí. Tam u nás to nejsou typické řadovky, ale rozházené dvojdomky se spoustou místa okolo.
Zadní část domu zvětšuje zimní zahrada.
Když jsme se měli přestěhovat, trochu jsem se bála pověsti chladných, konzervativních Angličanů. Irové jsou opravdu zemitější a myslím, že naší povaze bližší. Ale byli jsme mile překvapeni. Máme úžasné sousedy (jestli to není do určité míry přetvářka) a zatím to vnímám pozitivně.“ Druhý den po nastěhování našli mladí přistěhovalci na uvítanou ve schránce kartičky od sousedů. „Další nás zval na fotbal, jiný donesl mapku míst, která máme navštívit. Fakt hezké!“
Kateřina Hejlová
Na anglické poměry je Burton prý skoro vesnice. U nás by byl s pětašedesáti tisíci obyvateli městem. „Má krásnou řeku a je hodně zelený, leží na okraji národního parku. Mám hrozně ráda přírodu. Potřebuji ji cítit. Nejsem městský člověk. Také ráda běhám, tak tam těch možností využívám. Anglie je pověstná svými trávníky. Jsou tam opravdu úplné lány zeleně, kde si můžete v létě lehnout na deku. Vše je udržované a čisté. Dokud to půjde, zůstaneme tam. Člověk si rychle (na lepší) zvykne a přechod z Irska nebyl už tak výrazný jako z Čech do Irska.“
Dvojjazyčné kořeny
S přítelem mají rádi spíš modernější věci, jednoduché linie a tvary. Prostor spíš volnější než zaplněný věcmi. „V přízemí máme prostorný obývák se zimní zahradou. A s klasickou kuchyní. V patře je ložnice, pokoj pro hosty a moje pracovna. Ale všechny ty místnosti jsou malé. Umějí to tak udělat, že vždy z malého prostoru vygenerují pěkné i pohodlné bydlení. Pracovna je vlastně jenom komůrka, kam se mi vejde stůl a knihovna. Mám hezký pohled z okna do polí, zeleně a to mi stačí.“
Když prý už je Kateřina s Alešem tak dlouho, nebude pro ně letošek koncem světa, ale rokem svatebním.
Získáním většího místa pro jídelnu a posezení se zmenšil dvorek. Ale nevadí, zeleně je všude kolem dost.
„Výhledově bychom nechtěli tolik cestovat. Možná se usadíme tam, ale návrat do Čech nevylučujeme. Člověk nikdy neví. Záleží to na práci a budeme-li mít děti, určitě je budeme vychovávat dvojjazyčně.“ Snem naší hostitelky je, aby jednou byla známou autorkou i pro anglické čtenáře.
