Spisovatel Jiří Holub provádí jako kastelán na Hrubém Rohozci

Pravda, bydlí na zámku, ale pro život s rodinou by to za daných okolností v Turnově nebylo. Nejenže ve dvou komnatách v druhém podlaží (s převysokými stropy) přespávají i na zatím státním zámku také další průvodci, ale navíc se do kuchyňky, koupelny i na WC schází vzpomínaným schodištěm.

„Být kastelánem obnáší, když je třeba, například sekání trávy v parku, prodávání vstupenek nebo i zorganizování koncertu Vlasty Redla na nádvoří a hlavně hodně papírování,“ vypočítává šestatřicetiletý Jiří, absolvent hotelové střední školy - obor cestovní ruch a také pražské Škvoreckého literární akademie, kterou začal studovat v devětadvaceti letech a dodnes vzpomíná, jak bylo zábavné být v ročníku nejstarší.

Nyní ve svém volnu píše knihy (Kolik váží Matylda, Vzpoura strašidel) a cestuje. Prázdninami nazývá i dobu, kdy je průvodcem turistů - nejčastěji v Latinské Americe nebo Africe. Ale to až když na zámku skončí sezóna a do české kotliny se vkrade chlad a zima. Po vlastně nepřetržitých měsících v práci má dost dovolené, tak spojuje příjemné s přivýdělkem.

„Takto pracuji od devatenácti. Po střední škole jsem začínal na Červené Lhotě a po několika štacích jsem měl první kastelánské místo na hradě Švihov. A tady působím druhým rokem. Na začátku studia vysoké školy jsem na zámku Humprecht, nedaleko v Českém ráji, vypomáhal za kolegyni na mateřské. Tady odcházel pro změnu kastelán do důchodu - tak jsem tu. Svobodný, bezdětný, nekuřák. Pravda, rodinnému životu tato práce moc nenahrává.“

Jiří Holub si za svoji kastelánskou kariéru prý potvrdil, že je typem „rozjížděče“. „Baví mě měnit kompletně expozici, spolupracovat na zvýšení návštěvnosti. Udržování expozice a samovolného chodu objektu mě už tak nebere. Tady jsem nastoupil ve chvíli, kdy se sem vracely původní, kmenové předměty a po padesáti letech se rušila expozice uměleckoprůmyslového muzea. V současné době je zámek asi z devadesáti procent zařízen - podle dochovaných fotek z dvaatřicátého roku - tak, jak to tu vypadalo ve třicátých letech minulého století.“

Novodobá historie, současnost se na životě zámku projevuje i vleklým soudním jednáním o prolomení Benešových dekretů. Dědicové se ucházejí o majetek a zrovna nedávno soud vrátil jednání na samý začátek, což se na zámku v době naší návštěvy projevilo tak, že malíři po sobě zanechali vymalované stropy v několika komnatách a stěny nedokončili, protože stát přestal posílat další peníze.

„Dvacet let se ten soud táhne, a i když naposledy řekl, že se majetek tentokrát vydá, tak já počítám, že se stát bude odvolávat a pojede se další kolečko. Uvidíme. Já jsem na Hrubý Rohozec přicházel s tím, že jsem o tomto problému věděl, i když asi málokdo předpokládal, že stejný soudce o stejné věci rozhodne jednou tak, že se vracet nebude, a podruhé, že ano.“

Za sedmiměsíční sezónu zámkem projde mezi sedmadvaceti až třiceti tisíci návštěvníků. „Pomáháme návštěvnosti i kulturními akcemi, i když většinou nejde o výdělečné akce.“

„Čas tu utíká velmi rychle a v březnu musí být připravena další sezóna. Už to pro mne není taková romantika, jako když jsem začínal, ale pořád je to příjemně různorodá práce. Nedovedu si představit, že bych jen seděl někde v kanceláři. Pořád jsou kolem mě noví lidé, takže ani nejde stihnout nějakou ponorku.“

Průvodci a průvodkyně přicházejí a odcházejí, kastelán zůstává. (A na listopad připravuje k vydání další knihu. Po třech titulech pro děti, už druhou pro dospělé čtenáře.) Zatím zůstává i expozice připomínající život nejen ve dvacátých, třicátých letech dvacátého století.

Na středověkých základech hradu vyrostl zámek, který byl poslední roky soukromého užívání hlavně obytný, bez „pohádkových“ tanečních sálů. „Z parku vypadá jako obecná škola,“ dodává s úsměvem a nadsázkou kastelán Jiří a přiznává, že jeho naturelu více vyhovují syrovější hrady. Však také bylo a je jedním z jeho počinů vyklízení dříve nepřístupného středověkého sklepení, které stojí za prohlídku a nabízí - přes těžko odstranitelnou vlhkost - prostor pro další expozice či programy.

„Je tu možné vidět soukromé pokoje mající spíš ducha bytů, pracovny a knihovny, ale i reprezentativní jídelnu či vzácnou kapli a varhany. Škoda, že se tu v padesátých letech vybourala dobová koupelna či kuchyň, protože to by lidi, kteří už jsou přesyceni různými salónky, jak se nám potvrzuje, zajímalo dnes nejvíce.“

Řeka Jizera si sídlo budované na skále pamatuje jako raně gotický hrad i jako staveniště na počátku 19. století, kdy Hrubý Rohozec získal svoji dosavadní podobu. Ale nic podrobnějšího nám, třeba o posledních obyvatelích - příslušnících rodu Des Fours Walderode, nedosvědčí.