Článek
Filipovu komnatu zdobí velký fotoobraz Paříže. „Je legrační, že jsem tam nikdy nebyl. Ale hned, jak jsem tenhle obraz v obchodě viděl, tak mi bylo jasné, že si ho koupím. Bylo to v období, kdy mě zajímalo všechno francouzské. Mám ho rád pořád a z minulé adresy se mnou putoval i sem. Je vlastně náhoda, že tu barevně koresponduje se vším ostatním. Někdo by to mohl považovat za kýč, ale já jsem nadšený,“ pochvaluje si bývalý sportovec.
Filip Staněk
„Barevné řešení jsem si tu zkoušel sám a postupně si vše takto sedlo. Některé věci jsou dárky, které jsem dostal.“
Od sportu k baletu
„K divadlu jsem se dostal v podstatě náhodou. Od malička mě rodiče vedli ke sportu, ale chyběl mi tam nějaký umělečtější duch. Balet je také fyzicky náročná disciplína a něco mě pořád od sportu táhlo k umění – až jsem vystudoval konzervatoř. I když z maminčiny strany jsou všichni lékaři a z taťkovy zase manažeři a inženýři…
Putovní a oblíbený obraz určuje celé barevné ladění od šedivé po stříbrnou. Červená je pak třešinkou na dortu. Stolek odděluje šatnu od „obýváku“.
Snad jen babička hraje na klavír a má velký vztah k umění. Od sportu k baletu opravdu není tak daleko. Vyzkoušel jsem si odvětví od tenisu k horolezectví a vše možné, až jsem se dostal i k tanci.
Ve čtvrťáku na konzervatoři jsem ještě chtěl z baletu přestoupit na herectví, nakonec mi umožnili vystudovat obojí najednou. Byl jsem takový první, pokusný a přeživší králík.“
Minibyt jako strategické zázemí
Filipovi rodiče také bydlí v Ostravě.
„Vím, jaké je to být v domě se zahrádkou. Mám se kam vracet, jednou bych třeba chtěl bydlet podobně. Babička s dědou mají také domek se zahradou a navíc psy, kočky – idylka! Tady mám obývák, ložnici, pracovnu i šatnu v jedné místnosti,“ usmívá se Filip Staněk a přiznává, že ani neví, kolik metrů čtverečních tento pronájem má, tedy včetně malé předsíňky s koupelnou a WC. Do předsíně se i mikrovlnka vejde!
Pánský přístup k detailům dekorace.
„Důležité pro mne nyní je, že je to nejlevnější bydlení v centru. Do divadla chodím pěšky a za rohem jsou obchod, hospody, kavárny, všude blízko. Kolegové bydlí v hezčích, reprezentativnějších domech, ale nájem mají dvakrát, třikrát vyšší. Můj tzv. staromládenecký byt mi teď vyhovuje. U přítelkyně je to vlastně také o jednom pokoji, ale když se tam večer sejdeme, stačí nám to i ve dvou. Pravda – má to tam i hezčí.“
Návraty domů a do posilovny
„K mému odpočinku v tomto bytečku patří hlavně knížky a filmy. Hodně jich mám rozpůjčovaných po kamarádech a po rodině, ale tvoří největší část vybavení mého příbytku,“ usmívá se Filip v pohodlném křesílku, ze kterého téměř dosáhne do všech sektorů minibytu.
Ve zkušebně divadla si může Filip – na rozdíl od bytu – užít nadměrných metrů a prostoru.
Nejvíce času teď věnuje pilování nedávné premiéry baletu Návraty domů v Divadle Jiřího Myrona.
„Je to triptych na hudbu tří českých skladatelů a tří českých choreografů. Každá část má zhruba půl hodiny, jsme ve dvou, a je to docela ambiciózní projekt pro náš soubor. Hrajeme s živou muzikou a byly to dlouhé zkoušky. Jsem rád, že jsme měli úspěch u kritik a že diváci přicházejí. Jako soubor se musíme věnovat klasickému i současnému baletu, abychom si udrželi tradiční diváky a získali i ty nové a mladé. Je to náročný cíl a mě to přitom ještě malinko víc táhne k současnějším formám divadla a tance.“
Před rokem si Filip Staněk navíc koupil permanentku do posilovny, protože tehdy dostal roli v baletu Poslední samuraj.
Do divadla to má sólista baletu pár minut příjemnou procházkou přes náměstí.
„Usmyslel jsem si, že by pro roli bylo dobré nabrat svalovou hmotu. Přibral jsem pět kilo, upravil stravu, ale bylo to vlastně omezující a moc to s tancem nešlo dohromady.
Moje partnerka si k baletu přidala jógu, to pro mne ale moc není. Vedle své profese ještě vyučuji tanec ve vlastních kurzech, takže pohybu mám dost. Ještě loni jsem z Ostravy dojížděl učit do Valašského Meziříčí, ale to už teď nestíhám. Učím klasický i moderní tanec, k tomu ještě na konzervatoři step. U učení se člověk kolikrát nadře více než u vlastního baletu.“
Proměny města
I pro Filipa je Ostrava městem kultury, i když to cítí tak napůl. „Samozřejmě to souvisí i s politickými záležitostmi. Je mi líto, když jdu večer centrem, že je úplně vylidněné. Není tam ani noha. V okolí krachuje jeden obchod za druhým a je to patrné na první pohled. Vše se stěhuje do nákupních center. Dokonce tady nedaleko zavřeli první ostravský McDonald´s. Obchůdky s atmosférou, kam bylo milé vejít, úplně mizí. Na druhou stranu, i když nejsme tak kosmopolitní, jako Praha, je tu co vidět a kulturní akce mají úroveň. Něco je divácky lákavější, něco náročnější. Jak to ale bývá, všem se zavděčit nelze.
Svého času jsem bydlel v podnájmu, v jednom pokoji velkého bytu, se třemi mladými herečkami. To už opravdu dál nešlo. Vracívaly se v noci z představení jako já, ale – na rozdíl ode mne – ještě začínaly nad ránem hrát na kytaru. I na mne žily až příliš bohémským životem, ovšem kamarádíme spolu dodnes. Jenže herci to mají přece jenom jednodušší, nemusejí ráno na sálu cvičit u tyče.“