Sochařská dvojice Dana a Martin bydlí a tvoří v bývalé nádražní hospodě

Vlastně nádražní hospodu – pod okny mají peron a nádraží je na druhé straně slepé ulice. A v Praze na „Masaryčce“ jsou za čtyřicet minut! Další z nejzajímavějších okolností romantického příběhu je skutečnost, že zachovalé a velké stavení s neméně velkým podsklepením pořídili za cenu menší, než se prodávají byty v Praze!

Dana Bartoníčková a Martin Žák spolu začali žít po společných studiích. Ateliér měli v Libni a dojíždění do práce a placení dalšího nájmu jim po čase přestalo vyhovovat. A protože náhoda přeje i odhodlaným, při jedné z cest do Jesenice na Danu z internetu vyskočil odkaz na jejich současný domov!

„Když jsme sem jeli poprvé, říkal jsem, že kdyby byla dobrá střecha, tak by to možná stálo za úvahu. A když jsme dorazili, zjistili jsme, že střecha je téměř nová,“ vzpomíná Martin na okolnosti potvrzující, že svět je plný znamení.

Byla tu téměř všude i nová okna (a že jich tu je!), takže pořizovací cena byla o to výhodnější a rekonstrukčních prací nezbývalo zas až tolik.

„Byly to ale krušné začátky. Ve zkrachovalé hospodě klasické čtvrté cenové skupiny. Spávali jsme v bývalém sále mezi sochami, kde už jsme pracovali jako v ateliéru. Docela jsme se tady zocelili, protože jsme ze začátku neměli ani klasickou koupelnu a kuchyň,“ vzpomíná Dana s tím, že podkroví je už vlastně hotové a pohodlně obývané.

„Když jsme dělali rekonstrukci, některé podlahy jsou původní, přišli jsme na to, že nebude problém příčky v podkroví vybourat a změnit dispozici, takže se nám dvě ze tří místností – ložnic – zvětšily,“ doplňuje Martin. Z hostinského pokoje bude třeba jednou dětský. Našim usměvavým hostitelům je dohromady malinko přes šedesát.

V přízemí právě řemeslníci pokládali novou dlažbu v bývalé šenkovně a na dokončovací práce čeká ještě prostorná čtvercová kuchyně. „Snažíme se zaměstnávat místní lidi a osvědčují se nám,“ říkají.

„Opravdu mi vyhovuje mít ateliér doma a tvořit i pracovat – třeba na zahradě – podle potřeby. Rád si sednu s kávou do našeho tzv. přijímacího salonku a prosklenými dveřmi koukám do ateliéru,“ pochvaluje si Martin.

Vztah ke starým věcem je patrný i v jejich interiéru. „Některé kusy nábytku už jsme měli v pražském bytě, jiné jsme dokoupili až sem. Máme rádi starý nábytek, který něco pamatuje, a máme k němu třeba i osobní vztah s příběhem. Mít ale postel po někom, kdo v ní třeba zemřel, to bych nerad,“ konstatuje Martin a Dana souhlasí s tím, že se zároveň nechtějí obklopovat starým harampádím. Vyklízení včetně sklepů tady byla údajně nekonečná práce.

Nadále i tak hospodský sklep ukrývá téměř muzeální kousky: výtah na sudy, vyzděnou lednici na maso…

„Určitě se snažíme zachovat autentickou atmosféru místa. Chybějící dlažbu na chodbě pod schodištěm jsme doplnili téměř stejnou dlažbou, kterou Dana objevila na nějaké bouračce,“ pochvaluje si Martin. Dana dodává: „Dokonce jsme v kontaktu s vnukem pána, který hospodu postavil v roce 1928. Když odsud odcházel s rodiči, byl mu rok. Tady se ale ještě podívat nebyl.

My jsme to koupili od lidí, kteří měli hospodu, ale už se jim její provozování nevyplatilo. I proto byla asi cena tak příznivá. Svého času to tu bylo asi vyhlášené místo. Dneska ve vesnici není hospoda žádná.“

Když si člověk odmyslí taneční sál a ohromné podsklepení, které je vlastně suterénem, protože dům je ve svahu – z ulice se vstupuje do přízemí, ze zahrady do „sklepa“ –, není obytná část zas až tak velká. Útulný rodinný dům.

„Jsem tady hodně spokojená a šťastná. Jsem z Pardubic. Mám ráda velká města a Praha pro mě žádný šok nebyla. Tady mám ale pocit, že je to pro nás lepší, a cítíme se tu opravdu jako doma. A přes koleje je tady výhled do kraje a jsme tu vlastně v klidu na kraji vesnice.“

„Příroda je pro nás důležitá. I jako inspirace pro tvorbu. Všechno z přírody vychází včetně lidské figury,“ souhlasně podotýká Martin – rodák z Bratislavy.