Sochař Radomír Dvořák žije v domě s příběhem

V obyčejném domku na kraji Havlíčkova Brodu žije Radomír od narození, a jak tvrdí, bydlet někde, kde by to nemělo příběh, by nemohl.

„Dům začal dědeček stavět v roce 1937, tady pod letištěm byl první obyvatel,“ vysvětluje sochař. Historie domu je ale trochu složitější.

Třeba v tom, že Radkův dědeček za války jako voják rakousko-uherské armády zachránil život těžce raněnému hejtmanovi, když všichni vzali nohy na ramena. Hejtman se pak stal v novém Československu ředitelem železnice a sehnal dobré zaměstnání jak pro dědečka, tak jeho děti.

Dědeček se stal mašinfírou v tehdejších Sudetech, a když to tam ve třicátých letech začalo být pro Čechy složité, přestěhoval se do Havlíčkova Brodu, kde pod letištěm a taky pár kroků od železničních kolejí vystavěl dům, kde dnes Radomír žije.

Mělo to své výhody. Třeba Radkova maminka nemusela chodit až na nádraží, když jela za příbuznými na Plzeňsko. Strojvůdci jí bez problému zastavili, maminka naložila kufry a tradá do světa.

Když Radkovi rodiče umřeli, z jejich bytu v přízemí si postupně začal budovat cosi mezi pracovnou a malým ateliérem. Protože ten větší má na dvorku a v něm si sochá. Ale ne z kamene, nýbrž ze dřeva. Se dřevem totiž jako mladík začínal.

„Hlína mi připadala zženštilá,“ směje se. Ke kameni se prokousal až později, když si zamiloval jeho svým způsobem věčnost.

„Tady v přízemí přemýšlím, stavím si modely ze dřeva, to, co pak budu dělat v kameni. Někdy tady i spím, nahoru se vlastně chodím umýt, najíst a vyčistit si zuby,“ dodává s nadsázkou.

Jinak je Radomírova pracovna plná věcí, které dokreslují jeho sepětí s místem, kde se narodil. Jeden z plastických obrazů na východní stěně směřuje k lipnickým lomům, jižní stěna je ozdobena mimo jiné nejrůznějšími pozůstatky války z nedalekého letiště.

Ze šrapnelů leteckých bomb z konce války nahoře na letišti třeba sestavil malého býka. Každý kus v ateliéru a každá stěna jsou tady podle Radka nejen učebnicí dějin, ale důvod, proč to tady tak miluje.

Zatímco bývalý byt po rodičích se postupně zaplnil Radomírovými dřevěnými skulpturami, obrazy a dalšími artefakty (sochy zabírají místo i na chodbě do patra), v malém bytě v patře na jeho díla, ale ani na nic jiného, nenarazíte.

„Rodina mi to zakázala. Trvají na tom, že alespoň nahoře to musí být odlehčené, aby si hlava od uměleckých děl na chvíli odpočinula.“

Ale i bydlení v patře má svůj velký příběh. Za války jim sem wehrmacht nastěhoval německý manželský pár, civilní zaměstnance letiště. A dalšího Němce dolů, do jednoho z pokojů přízemního bydlení.

„Odmítnout pochopitelně nešlo,“ říká Radek. Jenže Němci Neněmci, dědeček měl kuráž. Zjistil, že jeho „národní hosté“, jak jim říkal, vůbec nechodili do sklepa. Tak tam choval prase, podařilo se mu dokonce utajit i zabijačku.

Také konec 2. světové války přidal do historie domu další zajímavou kapitolu. Zatímco Radkovi rodiče vítali na náměstí Rudou armádu, v domě se jim mezitím utábořili ruští spojaři. Dům částečně vyplenili v domnění, že z něho utekli Němci, a částečně z něho udělali radiocentrálu. Tu vybourali kus stěny, tu vyrazili okno. Ale nakonec si to s Dvořákovými vyříkali a docela se sžili. Dodnes po nich zůstala památka. Dva průstřely ve vrátkách, když se vojáčci nudili.

Na nějaké velké zvelebování obydlí nemá talentovaný sochař moc času. Nad oprýskanou omítkou na jižní stěně domu směrem do zahrady mávne s úsměvem rukou: „To nechám na dětech, ať se starají.“

Pokud Radomír Dvořák nestojí před katedrou v Jihlavě na soukromé grafické škole, krášlí krajinu Českomoravské vysočiny i soukromá obydlí neobvyklými skulpturami. Nejčastěji ho najdete v Lipnici nad Sázavou. Sídlí tady firma Granit, se kterou už roky spolupracuje a kde také tvoří své sochy a další díla z kamene.

V Lipnici, ale i v celé republice ho nejvíc proslavil Národní památník odposlechu, triptych reliéfů, které vytesal do skal již opuštěných lipnických lomů. Mají souvislost s Jaroslavem Haškem, který na Lipnici sepsal svého Švejka.

První z nich je obrovské Bretschneiderovo ucho – Národní památník odposlechu. Následovala Ústa pravdy a jako poslední vytesal Radek i s pomocníky ze zdejšího učiliště, kde také vychovává následovníky, Zlaté oči.

Zatím posledním lipnickým dílem je Hlava XXII, modelem jí stál Haškův vnuk Richard.

Může se vám hodit na Seznamu: