Slávek Boura se cítí být korábem mezi dvěma břehy

„Zatím jsme něco jako velký koráb mezi dvěma břehy.“ Syn námořníka se narodil v Oděse (kde otec právě studoval), ale už od devíti měsíců je jeho život spjat s Prahou. Přesto připouští, že zdědil toulavé geny. A i když nyní bydlí v podnájmu, dovede si prý představit, že jednou bude mít vedle bydliště v našem hlavním městě ještě i domek u moře, nejlépe ve Španělsku.

„Člověk má mít sny, aby věděl, kam spěje. Ruku na srdce, kdo z nás by si nedovedl představit podzim života u moře, na útesu nedaleko pláže. O to jde, ne? Já jsem se narodil u moře, tak bych tam rád i zesnul. Ale předtím ještě několik desetiletí žít,“ směje se nahlas Slávek, když si dělá pohodlí na gauči.

„Dálky mě vždycky lákaly. Ale námořník už ze mne nebude. Nehledě na to, že nám Kožený celou námořní plavbu rozprodal a z tatínka udělal nezaměstnaného. Ale slaný vzduch od moře mám raději, než ostrý vzduch hor. Dálavy a nekonečnost mě také baví. Ale to s bydlením až tak nesouvisí, že?“

„Pravda, velké to tady není. Takže v obývacím pokoji je i pracovní kout s počítačem, tiskárnou. Místnost je spíše než obývací, opravdu pracovní. Přesto se snaží tvářit harmonicky,“ konstatuje Slávek.

"A pohodu domova vždycky tvoří žena,“ obrací se s úsměvem na partnerku. Jsou spolu přes dva roky. V tomto dvoupokojovém (ještě ložnice a šatna) bytě pak přes rok. Obrazy v interiéru s minimem nábytku tu hrají zjevně důležitou roli.

Místu nad jídelním stolem dominuje originál od malíře Miloše Kurovského (vyvedený na kartonu z krabice) a našemu hostiteli tak připomíná romantické roky raného mládí, kdy se rád procházel i pověstnou uličkou Nový svět na Malé Straně. To tam měl ještě malíř v přízemí ateliér s osvětlenými okénky rovnou do ulice. Nepřehlédnutelné jsou i další obrázky – oleje od Slávkovy maminky.

„V důchodu v sobě objevila skrytý talent.“ Jednu stěnu prosvětleného bytu (se vstupem na samostatnou terasu – zahrádku) zdobí sbírka reprodukcí malíře Slavíčka odrážející jeho studia u mnichů v Tibetu. „Poznali jsme se, když jsem dělal v televizi. Mám k té tématice blízko. Jsem částečně pankáč a částečně zen-buddhista. A to mě osvobozuje od širokospektrálního křesťanství. Když k tomu přidám, že jsem jednou nohou samozřejmě i pohan, tak je to vše dohromady vzdor proti křesťanství.“

Do podnájmu přišli, když už byl oplocený komplex bytových domů, ve stráni kousek před motolskou nemocnicí, zařízen a vybaven. Tedy především příjemnou kuchyní.

„V té trávíme oba také poměrně dost času. A pro mne je v ní nejdůležitější čajový překapávač, vypiji litr a půl čajů denně. Doporučuji tibetský. Kromě kuchyňské linky tu nic nebylo, takže jsme to museli nejen zařídit, ale dát tomu i naši „pachovou stopu“, i když byt snadno opustíme. Zdaleka to tu neodpovídá našim konečným představám. Je to zařízeno spíš tím, co život dal a vzal. Jak vidno. To, co vzal, tady není, a co nám život nechal, to tu zůstalo,“ směje se Slávek a hned dodává o něco vážněji: „Budoucnost má každý, kdo si ji vymyslí a nenechá se utopit v minulosti.“

Talent k psaní Slávek zdědil zřejmě po babičce spisovatelce. „Knížka Naháči je v podstatě literární předlohou daleko širšího díla – tedy interaktivního, multimediálního muzikálu. Nejprve jsem napsal scénář, pak tuto literární předlohu a nyní jsme ve fázi přípravy vlastního představení včetně dopisování posledních obrazů. V každém případě teď není čas na nějaké vydělávání peněz, které by člověk investoval do vlastního bydlení nebo stěhování, zatím se peníze prodělávají, a proto ta rozkolísaná lodička mezi břehy.“

Jasné je, že příští bydlení sehrané dvojice, až se vrátí majitelka tohoto bytu ze studií v Irsku, bude také podnájem. „Tady je výhoda, že máme k dispozici podzemní garáž, což je velmi pohodlné. Ale byly tu také podmáčené sklepy, takže nám tam všechny věci zvlhly a půlku jsme jich museli vyhodit. Ač jde o luxusní a nesmyslně drahé bydlení, stavební práce nebyly dokonalé. Dodatečně tu dělníci odkopávali svah a dělali znovu izolace. Stěny praskají, protože si to celé sedá. Hrůza.“

Za realizací snu – první typ takovéhoto muzikálu na světě – jde Slávek už třetím rokem. „Ještě nikdo něco podobného nerealizoval. Je samozřejmě kolem mne řada specialistů. Teď už vyrábíme a vše směřujeme k říjnové premiéře. Námět je z naší doby, kdy se člověk tváří (nejen v sociální síti) jako někdo jiný, než ve skutečnosti je. A o tom to je. Představení bude propojeno s divákem přes internet, v duchu knihy, ale více o tom zatím nechci mluvit,“ vypočítává tajemství Slávek, který je vysokoškolsky vzdělaný speciální pedagog a poslední dobou autor i manažer.

„Trvalo mi několik let, než jsem se naučil obojí skloubit a to poznání mě stálo i dost peněz. Škola života.“