Skladatel Zdeněk Barták vzkřísil svůj byt po povodni

„To je jedno, jestli máte byt zatopený do půl metru nebo po strop. Ani my jsme tenkrát nebyli včas varováni a nepodařilo se nám všechno odnést. Voda mi zničila i notové záznamy a klavír, který mi koupila máma a já na něj hrál od tří let a později na něm všechno složil,“ vzpomíná ještě dnes s pohnutím autor mimo jiné i hudby k televiznímu seriálu Zdivočelá země (pracuje se na čtvrté sérii, která má děj ságy posunout až do začátku devadesátých let). Po zdivočelé Vltavě jsou šrámy patrné dodnes.

„Když jsem tenkrát viděl tu spoušť, tak jsem si říkal, že je to na skok z Nuselského mostu. Samozřejmě by to žádné řešení nebylo. Pustili jsme se do rekonstrukce, která trvala skoro čtyři roky, a až poslední roky si to tu zase užíváme podle našich představ. I když jsou v domě pořád místa, která vlhnou, a v okolí jsou dodnes prázdné domy. Někteří lidé se taky raději odstěhovali.

Jiní kamarádi odešli navždy, jako třeba pan Vinklář. Ale my tu rádi zůstáváme. Dokonce nám vyhovuje, že večer je tu úplný klid a pod okny nám neprocházejí davy turistů ani přes den,“ konstatoval Zdeněk Barták, jemuž se i nadále v jednom z nejstarších domů (bývalý klášter) na Malé Straně (mezi Petřínem a Kampou) daří zase tvořit.

Klavír si pořídil nový a pracovna na druhé straně průjezdu, pár metrů od bytu, mu také vyhovuje. I tu, stejně jako dvě místnosti v bytě, zdobí klenuté stropy. Takovou atmosféru by ani ten nejšikovnější sádrokartonář nevytvořil.

Zdeněk se svou, jak říká, pravou rukou – paní Lídou – nakonec dospěli ke konstatování, že vše zlé je k něčemu dobré. Do povodní pouze dvoupokojový byt v přízemí se jim posléze podařilo rozšířit o sousední prostory a získali tak metry na pohodlnou koupelnu, chodbu s úložným prostorem a světlou ložnici s oknem do dříve klášterního dvora.

„Dnes už máme vlastně vše hotovo, ale s úplným zařizováním detailů vůbec nespěcháme. Další doplňky kupujeme, jen když se nám opravdu líbí. Ani s rozvěšováním obrazů nespěcháme. Vše má svůj čas a samo si řekne.“

„Ještě plánuji vymalovat stěnu za sedačkou tmavější, cihlovou barvou, aby na ní vynikly právě ty obrazy. Také se od ní bude hezky odrážet bílá sedací souprava a celá místnost se tak zase přece jenom promění,“ svěřovala se nám s nejbližšími plány paní Lída, která si potrpí i na drobné vychytávky v kuchyni a aranžování nejen při stolování.

Zjevně je ona tou iniciátorkou zkrášlování i zařizování interiéru a Zdeněk, usmívající se pod svým knírem, to jen potvrzuje. „I jednání s řemeslníky a odobrníky nechávám na Lídě. Společně vše promýšlíme, ale další je na ní. Na to většinou už nemám nervy.“

V této lokalitě se o slovo hlásili pochopitelně i památkáři. Méně pochopitelné je, že naši hostitelé se museli vypořádat s nejedním schvalováním udělaného (např. zrušení obyčejných dveří v rohu místnosti a vybourání stěny v jejím středu a usazení dvoukřídlých zasunovacích dveří), zatímco pár desítek metrů od jejich bytu nerušeně probíhaly známé stavební úpravy, kdy zahraniční investoři nechali vybourat dům z patnáctého století a zachovali vlastně jen průčelí. Po povodních prý byli památkáři k obyvatelům zatopených domů přece jen ohleduplnější.

„Když vidím, jak po celé republice zažívají lidé zase tragédie, tak mi i po sedmi letech naskočí emoce a vyvolává to nepříjemný pocit. A to jsem tu v ty nejhorší dny tenkrát nebyl, protože jsem měl v Soulu premiéru muzikálu Romeo a Julie. Paradoxní je, že jsme letos měli premiéru v české verzi (v překladu Jiřího Joska s texty Edy Krečmara) na zámku Hluboká.

Jestli snad pár lidem, které postihly záplavy letos, dodáme tímto článkem trochu naděje a optimismu do žil, tak budu rád. Na to špatné se musí zapomenout, není jiná cesta.

Je třeba začít, třeba i skromněji a pomalu, znovu. Ale opravdu na to nerad vzpomínám. Navíc voda přišla krátce po dokončení rekonstrukce a místo dolaďování zařízení přišly na řadu zase sbíječky a kolečka odpadu…“

„Chalupáři či chataři nejsme, raději jezdíme – vášnivě – po hradech a zámcích, zajímavých městech i vesnicích. Poslední tři roky navíc spolupracujeme se Zdeňkem Piklem a jeho divadlem na kulturním létu na zámku Hluboká. Letos se tam až do konce srpna na zámeckém nádvoří uvádí už vzpomínaný muzikál v nastudování úžasného souboru Divadla Hluboká.“

Zdeněk Barták má letošní léto vůbec spíš pracovní. Dokončuje muziku k dalšímu projektu v režii Filipa Renče pro Divadlo Hybernia. V muzikálu Baron Prášil bude použita dosud u nás neviděná technologie, takže pro diváky chystají podívanou i scénograf a další tvůrci.

„Je zajímavé, že v realizačním týmu je nás více, včetně Petra Markova, kteří máme zkušenosti z práce na filmu. Bude to podívaná, ale hlavně pořád muzikál. Chybí mi dopsat ještě pár hudebních čísel, ale vše se do únorové premiéry jistě stihne,“ věří v další úspěch držitel různých hudebních ocenění, včetně „jihokorejského Oscara“ za muzikál Romeo a Julie, který je v Soulu dosud uváděn v divadelním sále pro dva a půl tisíce lidí!

„I muziku k Baronovi Prášilovi aranžuje můj devětadvacetiletý syn Dan a práce s ním mě moc baví. Už je zkušený a posunuje moje nápady dobrým směrem. Někdy to mezi námi bývá docela souboj, ale diskuse k této práci patří a důležitý je výsledek. Buď jsme tady u mě v pracovně, kde skládám, nebo u něho, protože už bydlí ve svém. Taky v centru Prahy. Tam vznikají nahrávky, než se jde do studia.“

Pod oknem otce tedy kolemjdoucí mohou slýchat klavír. Pod okny jeho syna pak téměř hotové skladby. Že bychom se nechali někdy příště pozvat na návštěvu?