Silvii Belis inspirují symboly přírody

Cestou z metropole po staré kolínské jsem si představoval zahradní domek – ateliér – se zásobami vyschlého dřeva a piliny na ponku, kde pod rukama Silvie vznikají jedinečné dřevěné plastiky a intarzie.

Ale jejím tvůrčím královstvím je příjemná místnost v přízemí – hned vedle dětského pokojíčku – se dvěma stoly. Na jednom je počítač, na druhém opravdu vznikají umělecké objekty. Ty větší jezdí opracovávat do truhlářství. Pravda – u jedné stěny je police plná dýh a různých druhů dřeva.

„Vyhovuje mi to tak. Mám tu vše, co potřebuji, a mám i přehled o dění v domě. Tedy i v kuchyni,“ usmívá se naše hostitelka. Později se dozvídáme, že během dne si klidně i několikrát odskočí zaplavat do bazénu za domem.

Závěsné plastiky a intarzie Silvie Belis vznikají skládáním a lepením dýh různých barev a struktur a plastiky jsou tvořeny klasickou technikou dřevořezby. Tradiční technikou se tak pod rukama paní Silvie rodí jedinečné a osobité obrazy a plastiky ze dřeva plné vizí a představ o snové krajině i přírodních bytostech.

Do Prahy jezdí pracovně poměrně často. To ovlivňovalo i volbu a výběr nové adresy. „Bydleli jsme na Smíchově v Lidické ulici a už nás to tam opravdu netěšilo. Díky realitce jsme našli toto místo se starým domem a nastěhovali jsme se hned, jak to šlo.“

Pohodu vesnického života podtrhuje i velká zahrada za domem. Úpravy pozemku vedle domu se stáním pro auto jsou ještě v podobě plánu. „Velcí zahradníci nejsme. A zahrada potřebuje pořád péči a plody neustále něco napadá. Baví mě po zimě při prvním sluníčku zahradu zvelebovat, jenže postupem léta to nadšení upadá,“ usmívá se paní Silvia.

Rekonstrukce a dostavba probíhaly, ještě když se sem s malým synkem vrátila z porodnice. „Bydleli jsme v podkroví a v přízemí pokračovali v práci zedníci… Topíme tepelným čerpadlem a přímo jsme cítili, jak se během zateplování fasády v jednotlivých místnostech zvyšuje teplota. Kvalitní zateplení je opravdu znát,“ vzpomíná na téměř romantické zážitky završující cestu z města paní Silvia.

Avšak i manželé Belisovi rozšířili řady těch, kteří už vědí, že je většinou lepší staré zbourat a začít komplet nanovo. Dobrý konec je ale podstatný a vztahuje se i k výstavbě klasického – vybetonovaného bazénu.

„Přivezli nám více betonu, než bylo podle plánu třeba, tak jsme zaimprovizovali a zvětšili rozměry bazénu i terasy mezi ním a domem. Máme tak dnes velmi oblíbené místo na zahradě! I když kuchyň s dvoukřídlými francouzským dveřmi je zároveň často užívaným obývacím pokojem (televizi nechceme), nejraději býváme venku.“ Z manželů se díky bazénu se slanou vodou a bez vyhřívání stali dokonce otužilci. Podle známého receptu v pravidelném koupání postupně pokračovali i po létě. Dnes se do vody vnoří, i když je pokryta ledem!

„Do rekonstrukce jsme se pustili se zvláštním pocitem - a přestože jsme si vůbec nebyli jisti tím, že nám nový způsob života bude vyhovovat. Ale už víme, že je nám tu dobře. Eliášek chodí do blízké školky, je tu i škola, má zde kamarády… A vlak do Prahy jezdí každou půlhodinu. Nedělá mi problém propojovat čas na svoji tvorbu i s prací v Praze nebo jinde v Česku, kterou teď navíc doplní i doktorské studium na pedagogické fakultě (program didaktika výtvarné výchovy), abych mohla rozvíjet projekty edukativních výstav pro děti,“ zmiňuje další ze svých profesí absolventka scénografie na DAMU.

Silvia se sice narodila v Piešťanech, ovšem nejlepší roky dětství a mládí prožila v Mělníku. Po studiích na střední a vysoké škole v Praze se tam vrátila na devět let pracovat jako kurátorka v galerii Ve věži. Stíhá toho opravdu hodně. „Spolupracuji i se Zemědělským muzeem, pro které realizuju interaktivní objekty a instalace.“

Všem svým činnostem se paní Silvia může často věnovat i z domova, takže po pětileté zkušenosti už může přesvědčivě dodat: „Vlastně nám tady nic nechybí. Dřív jsme rádi cestovali, třeba i na více týdnů do Asie. Možná jednou vyrazíme i s malým synkem do Thajska, ale to už určitě nebude tak dobrodružné.“