Scénograf Martin Černý hledal byt podle dojezdové vzdálenosti do divadel

Nejen kvůli nedávno ohlášené premiéře muzikálu Sestra v akci (bude jí Lucie Bílá) a velkému pódiu, které je výzvou i pro scénografa. V Hudebním divadle Karlín otiskl svoji stopu už třeba při veleúspěšném představení Producenti.

Rodák ze Staré Boleslavi už čtyři roky obývá prosluněný a střídmě zařízený dvoupodlažní byt, ze kterého má ničím nerušený výhled na vrch Vítkov.

Secesní vila s několika byty, kde nyní žijí jeho matka a bratr, je po Martinově příchodu do Prahy už osm let místem návratů a vzpomínek na dětství a studia.

„Tam jsem ještě věci hromadil. Speciálně u divadla má člověk neustále pocit, že to by se mohlo ještě hodit. Až je člověk zahrnutý židlemi a věcmi, které samozřejmě nepotřebuje. Když jsem se stěhoval do Prahy, nevzal jsem si nic.

Záměrně jsem začal od nuly a daří se mi tady mít minimalistické vybavení. I proto, že když něco dělám, tak až v divadelních dílnách. Maximálně si tady něco namaluji. Ani žádnou zdobnost v bytě nechci, té si užiji v divadle. Zdobnosti už jsem udělal tolik – dvě stě inscenací, že si užiji premiéru, zapomenu na ni a už myslím na další představení. Doma je to jinak.

Když mám na něco koukat dlouhodobě, tak čím je to zdobnější, tím dřív mě to přestane bavit. A bydlení tady se mi zatím líbí a na nějakou změnu nyní nepomýšlím. Jiná věc by byla, kdybych si pořídil rodinu a najedou by vyvstala otázka, kde udělat dětský pokoj. Tohle je fajn staromládenecký byt, a ještě pro toho, kdo pořád pracuje. Jednou by mi mohly vadit i ty schody.

Ale teď jsem tady doma, i když základní kořen mám ve Staré Boleslavi, kam se rád vracívám na víkendy,“ přiznává třiačtyřicetiletý absolvent DAMU, který si teprve nedávno udělal řidičák na auto.

„S řidičákem jsem otálel dlouho. Říkal jsem si, že si ho udělám dřív, než založím rodinu,“ usmívá se Martin v předtuše věcí příštích.

„Zbožňuji průmyslovou architekturu 19. století, je tam inspirace anglosaskou gotikou a některé stavby jsou přízračné, vypadají jako filmové dekorace a je mi líto staveb, které bez údržby padají. Tady se developer snaží a své kouzlo mají i společné domovní prostory.“

Dvoupodlažní byt je spolu s dalšími byty (různě variabilně poskládanými do obvodových zdí bývalé továrny) obohacen o dva balkóny – v každém podlaží jeden. Takže z ložnice v patře (kde je i prostorná koupelna) je vstup na balkón a v obývacím pokoji také. Tam je příjemné posezení. Díky polohovacím zástěnám téměř jako v zimní zahradě.

„Někde jsem vyčetl, že je dobré mít místnosti rozděleny podle toho, kde se pracuje a kde odpočívá. Takže já mám pracovní stůl v kuchyni, ve které pobývám poměrně často. Vyráběl jsem si tu i makety scén. Dneska si spíš sednu s počítačem na gauč v obýváku,“ konstatuje původně vystudovaný loutkář.

„Z gymplu v Brandýse nad Labem to byla k divadlu poměrně bizarní cesta. Ale už dlouho jsem měl pocit, že bych chtěl být výtvarník. Na studium malby jsem si netroufal, ale obrazy, které tu mám, jsem si namaloval sám. Během studia se mi potvrdilo, že mám loutky rád, ale není to úplně můj svět, nicméně scénografii loutkového divadla jsem dostudoval a během té doby jsem se už věnoval i klasickému divadlu ve spolupráci s Ivanem Rajmontem.

Od té doby se to už samospádem rozjelo natolik, že už jsem poslední dobou musel některé nabídky na práci i odmítat. Rád střídám žánry a hlídám si, abych se tzv. nezacyklil. V Národním divadle mám na starosti vše, co se vyrábí – rekvizity, kostýmy, kulisy… Práce scénografa je pro mě ideální, protože obnáší od všeho něco, od intelektuálního po technické.

Tady jsem při zařizování vzal do ruky maximálně vrtačku. Nic jsem tu nepředělával a vyhovovala mi i podlaha, kterou považuji pro mé bydlení za důležitější než poličku se zdobnými předměty.“

Koncept zařizování pro Martina Černého spočívá v tom, že věci permanentně přemisťuje.

„Kuchyň jsem si záměrně udělal z kusů, se kterými lze hýbat. Včetně sporáku a myčky, které jsou dokonce na kolečkách. Takže velmi snadno změním celou dispozici kuchyně a její ideální podobu stále hledám.

Kuchyň mi slouží opravdu na vaření a umístění třeba dřezu nebo sporáku je důležité. Člověk je samozřejmě limitován umístěním odpadu a potrubí. Ale moje kuchyně je vlastně maketa, na které hledám ideální rozmístění, a na to nevyhovující si nemusím zvykat.“