Režisér a scenárista Jiří Svoboda si zařídil byt seriózně i hravě

„I o pozemek se tu stará majitel domu, rádi se do zeleně díváme, ale vystačíme si se zimní zahradou. Dokonce ani krb nepoužíváme, protože by to znamenalo starost se dřevem.“ Nad Branickým pivovarem bydlí tři roky. A fakt, že nedaleko má dům i režisér Juraj Jakubisko, je náhoda. Ale filmařům tu svědčí.

„Jsme v pronajatém bytě třípodlažního rodinného domu. V každém patře bydlí jedna rodina. My v přízemí a nad námi majitelé. Vycházíme spolu všichni dobře.“

Politika našemu hostiteli, bývalému předsedovi KSČM (1990-1993) a poslanci Federálního shromáždění, dnes mimo jiné přednášejícímu na soukromých vysokých školách, nechybí natolik, že ji ani nemá potřebu dvakrát sledovat.

„Co na tom člověku může chybět? Stačí se podívat na večerní přenos z parlamentu a po deseti minutách vám to stačí na to, abyste věděl, že tam být nechcete. Je na zbláznění jenom to poslouchat. Neřkuli, že výsledky jsou potom tomu odpovídající,“ konstatuje filmař.

V televizi má nyní schváleny dva scénáře. Jeden je z třicátých let - osud židovské rodiny, která adoptovala árijské dítě. „Myslím, že je to moc hezký příběh. Uvidíme, jestli na něj budou peníze. Také připravuji film podle románu Advokát - o dravcích v právní džungli.

Autor je bývalý elitní detektiv Václav Láska. Je to myslím hodně zasvěcené do vztahů mezi policií a justicí. Film Sametoví vrazi byl vlastně z pozic zločinců, tady je to do jisté míry z pozice nejprve policisty a pak i advokacie. Hlavní postavě se ukáže jako naivní představa držet se jen zákona. Člověka ten systém pohltí, pokud nechcete jít jako právník dělat třeba dlaždiče. Jednoho dne přijdete na to, že všichni berou… Na scénáři teprve pracujeme. Doufám, že se realizace dožiju ve stavu, kdy budu ještě způsobilý.“

„Současný život nepřeje žádným společenským vztahům. Všichni se vlastně do jisté míry privatizovali a stáhli se do soukromí. Pamatuji doby, kdy se třeba ve filmovém klubu scházeli lidé z branže. Velmi pravidelně a s přátelskými vztahy. Dnes hraje každý na své triko. Tak, jak je dnes společnost na individualismu založená a každý se musí postarat sám o sebe, jak umí. Konkurence je tvrdá a hra na přátelství skončila.

Zejména v branži, kde máte relativně málo vyvolených a povolaných je velmi mnoho. Nemít titul profesora, který je na každé škole žádaný, tak cynicky řečeno, bych se raději zastřelil, než z donucení obcházel kanceláře producentů a klepal jim na dveře, jestli by pro mne něco, třeba malého, měli… Už by to bylo ponižující.

Naštěstí to na stará kolena nemám zapotřebí. Prožil jsem krásná léta a mohl jsem si natočit báječné filmy. Myslím, že už, nejen pro mne, nebude příležitost něco takového dělat. Kdopak by dnes chtěl točit Zánik samoty Berhof? Do kina chodí lidi na komedie. Podívejte se na veřejnoprávní televizi... Věci, které jsem si myslel, že třeba natočím po revoluci, tak se nenatočí zase.

Česká verze Procesu není. Je to vlastně kriminální příběh. Ale po 68. roce se autorovo jméno nemohlo ani vyslovit a Kafka na tom dnes není o moc lépe, protože vám každý řekne, že by se na to nikdo nedíval. Je pravda, že lidi se chtějí bavit. Asi cítí nějaké úzkosti - existenciální, vztahové - tak si chtějí ulevit. Alespoň tak mi to i někteří lidé upřímně říkají. Třeba i lékaři, právníci.“

Obývacímu pokoji mimo jiné dominuje i televizní obrazovka. Ale ne kvůli nabízeným televizním programům. „Mám stovky DVD, které si často pouštíme. Na televizní programy se dívám opravdu minimálně. Občas si dám v noci na deset minut vzpomínanou Poslaneckou sněmovnu, abych viděl, že jsou tam stále hloupější a hloupější lidé, čím dál tím více bez skrupulí, takže půjde-li to takto dále, časem jistě dosáhneme i toho Řecka. Kam mimochodem rád jezdívám na dovolenou.“

Krbová římsa tu plní roli poličky se suvenýry připomínajícími cesty do vzdálených a ještě vzdálenějších zemí.

„Člověk si v cizině oddechne od zdejšího prostředí. Když třeba v Londýně vidíte připomínky historie, uvědomíte si, jak jsou dějiny světa i jiné. Když ve westminsterské katedrále vidíte, jak vedle sebe leží Richard III. a jeho zavraždění synovci, které on nechal utopit v Toweru, uvědomíte si, že kontinuita myšlení je tam jiná než tady, kde vždycky někoho z hrobu vykopou, vyhodí a dají tam někoho, kdo si myslí, že tam bude na věky. Ale může být klidný, že u nás časem přijde na jiný hřbitov.“