Relaxační zázemí Pavlíny Senić

„V bytě je s námi ještě pes škrábající na dveře, členové rodiny věčně telefonují, a i když máme více velkých pokojů, opravdu už doma hlas téměř neprocvičuji ani si k nám nezvu klienty na hudební terapie. To by se nesoustředil nikdo,“ usmívá se.

A ve dvoupokojovém bytě – ateliéru – má své veškeré zázemí a ještě jej sdílí s kolegy terapeuty. Malá, ale vše poskytující kuchyňka potvrdila své kvality, když nám hostitelka nabídla ještě teplé závitky z křehkého těsta s balkánským sýrem. Vynikající pochoutka i dobrý motiv k tématu o srbských kořenech naší hostitelky! Otec Pavlíny Senić pocházel z městečka Valjevo u Bělehradu.

„Kora těsto na srbskou gibanicu musíte koupit, to doma nikdy neuděláte. Je jako papír. Namáčí se ve vajíčkovém těstíčku, zmuchlá se a pak se dává do formy nebo se dělají závitky.“

„Máme to tu zařízeno tak, aby vše působilo uklidňujícím dojmem, žádné ostré barvy, a důležitý byl i výběr obrazů.

Chodí ke mně děti s různými poruchami pozornosti. Soustředění na vlastní zpěv jim pomáhá více, než když využívají ještě hudební nástroj. Se zpěvem jsme sami se sebou a výsledky, ukazující na celkové zklidnění a větší schopnost soustředění, se dostavují. Nejde ani tak o to, aby byl přednes písniček – jakéhokoliv žánru – dokonalý. Jde o práci s dechem.

A už vůbec by to nefungovalo, kdyby děti za mnou docházely do nějaké neosobní pronajaté kanceláře, nebo dokonce ordinace. Prostředí je vždy důležité. A vím, že tady se cítí jako doma,“ komentuje pěvkyně jeden ze svých pedagogických oborů (vyučuje zpěv i na Pražské mezinárodní konzervatoři) s tím, že se díky docházce dětí orientuje i v současné populární hudbě, vedle klasické hudby.

Na druhou stranu posmutněle dodává, že tu měla desetiletého chlapečka, který neznal žádnou lidovou písničku. Ani ze školy.

„Maminka byla učitelka (přírodní vědy – chemie) od Karlových Varů. Hudební nadání mám asi z otcovy strany, protože tam na jihu mají všichni nějakou kapelu a všichni hrají na všechno. Po mámě mám asi píli,“ usmívá se se vzpomínkou na hudební školy – od lidovky, kam ji přihlásila maminka, po Pražskou konzervatoř, střední školu, až k hudební akademii, obor operní zpěv.

„Prostředí velkých operních domů mám ráda a potrpím si i ve vlastním interiéru na starožitnosti a zdobné doplňky. Kdybych si snad mohla vybrat bydlení – tak na zámku! Se stříbrnými servisy, závěsy na oknech…“ dodává s úsměvem a zároveň připouští, že i ona si poslední dobou domov zařizuje střídměji a praktickými doplňky.

„Věcí se i zbavuji a vše zjednodušuji. Ale do moderního, industriálního a sterilního domu bych nešla. Teplo domova mám ráda a musím se v interiéru cítit dobře. Architekta bych pozvala z praktických důvodů třeba na zařízení kuchyně, ale jinak si vystačím se svojí fantazií.“

Dcera Lilianka se narodila ve Zlíně. „Jsou tam opravdu moc milí lidé. Na ulici ochotně poradí, milí jsou i na úřadech. A umí se také bavit, když na to přijde čas. Když jsme se čtyři měsíce po porodu vrátili zpět do Prahy, tak mi přišla strašně špinavá.“

Přesto Pavlína Senić, když čas dovolí, jezdí častěji navštívit své předky do Srbska.

„Někomu to už přijde jako minulost, ale já si pořád dobře pamatuji na válku v Jugoslávii a dovedu si představit, co dnes prožívají lidé hlavně na východě Ukrajiny. Deset let jsme se báli o babičku a její nejbližší. I když jsme je sem pořád zvali, nikdy navzdory bombardování svůj dům neopustila, bála se, že o vše přijdou. Zemřela v druhém roce války strachy, protože synové mohli být povoláni na frontu, a můj tatínek jí nemohl přijet ani na pohřeb, protože ho z domova varovali, ať nejezdí, že je tam mobilizace a nemusel by se dostat zpátky k nám…

Nikdo jim tenkrát nepomohl a při dnešní situaci ve světě si uvědomuji, jak mám strachy z té doby hluboko pod kůží i já. Byla jsem v té době na konzervatoři, kde jsme drželi při sobě všichni z bývalé Jugoslávie nebo ze smíšených rodin jako já.“