Článek
Jeho hlas bezpečně pozná každý. Alexej Pyško svým nezaměnitelným stylem dabuje nejméně patnáct let hollywoodskou star Bruce Willise. Pohodový drsňák to dělá tak dobře, že právě jeho proslulé dabérství bývá nejčastějším tématem každého rozhovoru.
Chtěl být architektem
Přes všechny nesporné úspěchy se tento český herec na své chalupě ukryté za chrámem hlubokého lesa na kraji Vysočiny zamyslel: „Co to vlastně je herectví? Zbude po tobě jen pár řádků od kritiků a nazdar! Ovšem tady na tomto místě si člověk splní takové to libido, že po něm zůstane opravdu něco hmatatelného. A hlavně, mně se přitom naplňuje takový dávný sen dělat architekturu."
"Chtěl jsem stavět domy nebo se věnovat zahradní architektuře, lákala mě umělecká průmyslovka, toužil jsem malovat, ovšem nakonec jsem zběhl k herectví."
.: Alexej Pyško je už dvacet let členem Národního divadla v Praze, současně je uměleckým ředitelem Divadla Palace, kde nejen hraje, ale i režíruje. foto: Právo/Václav Jirsa
Se svou ženou Janou mají k přírodě hezký vztah. Nálepku chalupářů však odmítá: „Jedna moje produkční se mě pokaždé zeptá, jestli jedeme na chalupu. Ale my nejedeme nikdy na chalupu. My jedeme domů! A v tom je ten rozdíl."
"V Praze je nám dobře, považujeme ji za nejkrásnější město na světě, přesto velmi rádi vyjíždíme ven. Jsem člověk, který hodně jezdí po světě, proto nemám problém bydlet do hodiny od Prahy.“
Chalupa na inzerát
„Kdysi jsme začali hledat nějaké příhodné místo a nakonec ho žena našla na inzerát. Byla to původně hospodářská budova, ve které bylo jen jedno malé bydlení a zbytek stavení tvořily chlévy. Mohlo se tady bydlet hned, nicméně jen s tekoucí studenou vodou a kadibudkou.
Větší nároky jsme tehdy, na podzim 1999, ani neměli. Jenže to báječné místo nás chytlo. Začali jsme budovat, zpočátku jen trošku, potom víc, až jsme se pustili do kompletní rekonstrukce.“
.: Alexej Pyško nejezdí na chalupu, ale domů. foto: Právo/Václav Jirsa
Práce zahájili v roce 2000, teď už se pomalu chýlí ke konci. Byl to ale neuvěřitelný běh. Nebylo tu vůbec nic. Musela se vybudovat kanalizace, čistička odpadních vod, nová elektroinstalace a spousta dalších věcí. A bez pomoci architekta, bez projektu.
Rád oživuji staré věci
„Tohle nebylo zapotřebí projektovat a to z jednoho prostého důvodu: my jsme nechtěli stavět na zelené louce. Jen zdůraznit to, co tady už předtím bylo. Jediné, co jsme samozřejmě a logicky udělali, že jsme dali pryč ty chlívy a místo nich se snažili vybudovat prospěšnější místnosti.
Mám rád, když se oživují staré věci. Ano, chtěli jsme to sice dát do původní podoby, ale s tím, aby zdejší bydlení odpovídalo nárokům roku 2008. Nebyla to legrace. Například jenom ten starý původní kamenný barák. Základy stěn jsou hodně široké, asi metr. Byly mělké, proto se to muselo všechno hluboko podkopat, izolovat a sanovat. Dali jsme pryč staré malby, všechno se muselo celé znovu vyštukovat a vymalovat.“
.: V usedlosti byla kdysi také řada chlévů, v jednom z nich teď zve k posezení soukromá hospůdka. foto: Právo/Václav Jirsa
Starodávné bobrovky
Zajímavé to bylo se střechami. Krytinu všech budov chtěli Alexej a Jana sjednotit. Na nové a zrekonstruované objekty nechal Alexej Pyško položit své oblíbené bobrovky. Někde dokonce mohl ponechat původní tašky - například na stodole. Podle zkušených řemeslníků pocházejí z nevídaně zázračné doby.
„Jsou v tak v dobrém stavu, že když vydržely přes sto let, tak dalších sto let vydrží taky. Ta taška krásně cinká. Proto jsem si řekl, že by to byl nesmyslný přepych měnit tašku, která je zdravá a možná dokonce lepší, než by byla nová.“
Na své řemeslníky, na partu Brabců, nedá dopustit. „Mám rád, když lidé dělají svoji práci nejen pro peníze, ale i proto, že je baví. Například stavění kamenné zdi představovalo pro zedníky adrenalinový sport. Sledoval jsem je, jak vedle staré dochované zdi stavěli novou a fakt to bylo něco úžasného. Byla tam hromada kamení a chlapi z ní lícovali zdivo. Jeli čtyři za sebou, rychle a pečlivě a ta zeď z kusů pískovce normálně rostla před našima očima.“
Také při pohledu na zahradu je znát, že je o záhony, skalky a trávníky mimořádně pečováno. Zasvěcené rady dává majitelům bezvadná kamarádka - zahradnice.
.: Malé pracovní zákoutí pána domu-vlevo. V domě se kromě prastaré sekačky firmy Krupp našly i další věci praktického rázu. Třeba kolovrátek-vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa
Naproti stával malý spadlý sousedův baráček. Slovo dalo slovo, domek od souseda odkoupili a brzy místo něj vznikl další kultivovaný prostor - zbrusu nová replika dřevěnice.
„Měli jsme vlastně kliku,“ konstatuje Alexej Pyško, „soused posléze usoudil, že to jeho jen občasné dojíždění nemá smysl, a tak nám nabídl k prodeji ještě stodolu, tyhle zahrady kolem a k tomu další menší stodolu.“
Z té zbyl jen původní půdorys. Byla v takovém stavu, že spadla. Místo ní se postavila venkovní kuchyně a přístěnek nad venkovním ohništěm. Může se tu vařit, zavařovat nebo připravovat jídlo na rožni.
Celý areál se zahradami a všemi budovami tvoří vlastně roh vesnice, takže rodina díky tomu získala skutečnou oázu klidu, ticha a pohody. Uvnitř stodoly je nádherný sklep s valbovým stropem. Možná, že to bude jednou skvělý prostor na zkušebnu pro hereckou společnost. Kolegové by sem mohli přijet a třeba i 14 dnů na něčem intenzivně pracovat.
.: Při rekonstrukci se nezapomnělo na selskou kuchyň. foto: Právo/Václav Jirsa
Překvapený rodák
Žádné vzácné fajnovosti tady při rekonstrukci nikdo nenašel. Spíš věci praktického rázu. Staré žebříky nebo prastarou sekačku od firmy Krupp.
Zvláštní okamžik nastal loni v srpnu, když se v obci konalo setkání rodáků. Na dveře tenkrát zaklepal starý pán se zdvořilým dotazem, jestli se může podívat dovnitř. Procházel barákem celý dojatý a plakal. On se v těchto zdech totiž narodil.
Ukázkou malého venkovského lidského soužití je také až dojemný příběh s kapličkou na návsi. „My na tu kapličku odtud vidíme. Už od začátku jsme si všimli, že sice není úplně rozpadlá, ale že by potřebovala rekonstrukci. Dopídil jsem se v místní kronice, že byla postavena roku 1896.
Opravili jsme ji a k jejímu 110. výročí znovu vysvětili. Nejdřív jsem zkusil uspořádat na kapličku sbírku, což se kupodivu ujalo. Rekonstrukce trvala asi pět let. Kamarád truhlář vyrobil zadarmo nový oltář s lavicemi a místní sklenář tam dal okýnka.
.: S dřevěným schodištěm krásně ladí trámy i koberec v přírodních tónech-vlevo. Trs zeleně, kámen a dřevěný špalek. Co dodat…vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa
Strýc Jindřich udělal vnitřní malby a na fasádě sgrafita. Pak jsme se sešli se sousedy a ještě jsme upravili a okopali náves a její okolí. A to jsem ještě sundal zvon. Chtěl jsem ho vyčistit. Pak jsem ho odvezl k opravě do zvonařství. Jenže tam mně vysvětlili, že ho můžu vyhodit, protože je ze železa. Proto snad ještě nechám odlít nový.“
Nevídaný klid
„Když sem člověk po hodině jízdy z hluku velkoměsta dorazí, tak ho z toho ticha nejdřív strašně rozbolí hlava, ale v tu ránu si na to zvykne. Musím se přiznat, že poprvé po patnácti letech jsem se rozhodl udělat si nefalšované herecké prázdniny. Takže jsme se sem nastěhovali 28. června a zabalíme to až 30. srpna. Poprvé od té doby, co ten objekt máme, si ho takhle pořádně užijeme.“
