Článek
A navíc, kvůli svému velkému pracovnímu vytížení – operuje, píše, přednáší a zastává řadu funkcí – v něm vlastně ani moc nepobude. Za dvacet let se toho u něj doma také moc nezměnilo, tedy, co se náročnějších interiérových úprav týká. Ani jich ale nebylo moc třeba.
„Protože jsem tehdy napomohl k výstavbě tří hezkých panelových domů v příjemném zeleném prostředí, měl jsem to privilegium, že jsem si mohl vybrat byt, který jsem chtěl. Ke klasickému 4+1 jsem výměnou za vršovický byt získal ještě sousední garsoniéru pro moji maminku. Měla dál své soukromí, a když potom už nebyla mezi námi, propojili jsme oba byty v jeden,“ vzpomíná.
Kromě probourání styčné zdi, v níž je od té doby sympaticky obloukovitý průchod, se další úpravy děly v rámci celkové stavby ještě předtím, než se sem se svými dvěma dětmi a maminkou všichni nastěhovali. „Dispozičně jsem nechal jenom asi o třicet centimetrů rozšířit koupelnu a sociální zařízení. Chodba byla dost široká, takže jí to nijak neuškodilo,“ říká.
Kvalita je nadčasová
I tak se jeho zhruba 110 m2 velké 5+2 od standardních „panelákových“ bytů v mnohém liší. V modrobílé koupelně totiž samozřejmě nechybí klasická dlažba a kachlové obklady, kuchyň je účelná, moderní i se snídaňovým jídelním koutem. Také nábytek v obývacím prostoru byl dělaný na míru. „Je z tmavého dřeva, bytelný, a to včetně velkých knihoven. Byl to takový kompromis mezi tím, co jsem chtěl a co tehdy bylo možné. Nic jiného prostě nebylo,“ vysvětluje docent Měšťák.
Vše je ale v duchu, který se mu líbí. Alespoň jak sám tvrdí: „Nemám v oblibě studený interiér, opravdu ne. Když vidím obrovskou halu, v jejímž středu stojí jeden kovový stoleček, tak mi připadá, že to postrádá jakékoliv zabarvení a rodinnou pohodu. Dříve jsem měl rád hnědé a béžové tóny, teď trošičku – a je to vidět i na klinice Esthé – inklinuji ke kombinaci modré a bílé, která působí dojmem čistoty. Líbí se mi ale už i barevné stěny, třeba okrově žluté, nebo vínové, jak je nechal přemalovat můj syn.
Nábytek, pokud je z tmavého dřeva, by měl být s kontrastním prvkem, aby nepůsobil studeně. Jinak dávám přednost kožené sedací soupravě i přesto, že je z ní člověk, alespoň jak to říká moje žena, někdy skutečně ulepený a na plovoucí podlaze klidně může být i hezký koberec. Interiér podle mě nemusí být úplně supermoderní, ale ve svém celku by měl mít soudobé vyznění. A hlavně – má být stylově jednotný a harmonický. Stejně, jak mě učila už moje maminka, abych nosil koženou tašku a boty ve stejné barvě…“
Vaření ve velkém
Jeho malešický byt – se svou současnou, druhou rodinou bydlí sice opět v paneláku, ale na Barrandově – opravdu dýchá pohodou. Chodívá sem často i nyní, když už jsou jeho dvě děti z prvního manželství dospělé. Hlavně v sobotu, kdy ho tady po ránu nikdo neruší, takže má čas na svou práci. A také na vaření. Nevěnuje se mu prý proto, že by ho nějak výrazně bavilo, ale proto, že chce být tak, jako byla jeho maminka, druhým pro radost.
„I když moji nejbližší nevidí rádi, že pořád vařím, nakonec vždycky úplně všechno sní. Jídlo dělám i na čtyřech plotnách. Vím přesně, jaké ingredience do čeho dát, a to včetně buchet i knedlíků, které zadělávám buď obyčejnou vodou nebo minerálkou, podle toho, jestli chci, aby byly tužší nebo kypřejší. Přestože vařím od doby, kdy byly děti malé a já je měl na starost, žádné zvláštní úpravy, které by mi usnadnily práci, jsem v kuchyni nepotřeboval. Když vařím, má to svůj rituál a neexistuje, že bych měl v závěru ve dřezu horu špinavého nádobí. Neustále všechno odmývám, takže i takovou věc, jako je myčka nádobí, pokládám za naprosto zbytečnou. Snad jen, že opravdu ušetří spotřebu vody…“
Když je někdo činorodý
Jednoduše zařízená ložnice je místností, kterou docent Měšťák užívá ze všeho nejméně. I když prý není workoholik, je natolik činorodý, že únavu pozná až pozdě v noci, kdy na chvíli posedí u televize. „Večer v ní vysílají hrozné pitomosti, díky nimž si najednou uvědomím, že jsem unavený a jdu spát. Celé roky mi ale stačí pouhé čtyři hodiny spánku…“, tvrdí.
Víc už užije elegantně čistý obývací prostor s velkou knihovnou a hlavně – svůj pracovní kout. Studuje v něm, píše a také trochu kreslí, to prý ale jenom odborné kresby ke svým článkům a odborným publikacím. Obrazy a grafiky na stěnách jsou od jeho přátel, mezi nimi třeba i od Jiřího Šlitra. „Protože jsem narozený ve znamení Panny, nesnesl bych, aby byly nějak rozházené. Já je musím mít zavěšené symetricky v ose. Možná jde také o nemoc z povolání – jak operuji, tak všechno musí mít nějaký řád,“ podotýká.
Kdo předpokládá, že v umění námětově převažují ženské portréty nebo figury, ten se mýlí. „Díky své profesi vidím tolik žen, že je nemusím mít ještě i na obrazech,“ usmívá se.
Panelák pro celý život
V čem podle plastického chirurga, který hodně pracuje s „krásou“, spočívá vlastně podstata tohoto pojmu? „Jde o individuální postřeh každého z nás. Pro někoho to je město nebo automobil, pro jiného naopak příroda či krásní motýli,“ odpovídá.
„Rozmnožujeme se právě proto, že každý z nás má jinou představu o kráse. Platí, že žena vůbec nemusí být absolutní krasavice, aby byla krásná.“
Když jsem se docenta Měšťáka ptala, zda má ve svém bytě místo, kde by byl obklopen právě tou „svou“ krásou, jen si povzdechl: „Tak to je bída. Kvůli tomu jsem před dvěma lety nechal postavit roubenou chaloupku v Krkonoších. Mám v ní konečně vlastní pracovnu s výhledem na cestu do lesa. To je už krása! Samozřejmě plánuji, že se jednou asi pustím do rodinného domku, kde si svou místnost zařídím už přesně podle svého. Stavět přitom ale budu – jak rád říkám – jenom pro své pozůstalé, protože mně osobně by jednou v důchodu, ve kterém stejně nebudu, určitě stačila dvougarsoniéra v nějakém hezkém a klidném paneláku.“
Doc. MUDr. Jan Měšták, CSc.
Je naším mediálně nejznámějším plastickým chirurgem vůbec, k čemuž značnou měrou samozřejmě přispělo jeho členství v porotách Miss České republiky. I když je vedoucím lékařem a spoluvlastníkem soukromé pražské kliniky Esthé, rozhodně se nespecializuje pouze na ženskou krásu. Svědčí o tom fakt, že je zároveň i přednostou Kliniky plastické chirurgie I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ve Fakultní nemocnici v Praze Na Bulovce a vedoucím Centra komplexní chirurgické péče o ženy s onemocněním prsu téže nemocnice.
I při svém obrovském pracovním vytížení stačil publikovat – jako autor nebo spoluautor – více než 100 odborných prací a absolvoval řadu stáží ve významných zahraničních centrech plastické chirurgie. Při všem ještě zastává řadu odborných a společenských funkcí v mnoha institucích a společnostech.
Eva Šuhájková, časopis PANEL PLUS