Článek
„Jsem pořád někde pryč, ale je to tu můj domov, přesně tak. A mám tady klid. Mámě je dvaaosmdesát a v přízemí má velký byt. Já jsem si tu zařídil bývalou půdu. Vznikl tu samostatný byt i s kuchyní a vším ostatním. Je to barák starý skoro sto let a líbí se mi právě jeho členitost.“
Milan Smrčka už řadu let píše a zpívá pod jménem Záviš.
Prostor v podkroví je dnes využit v každém koutě a z prvního podlaží vedou ještě schůdky úplně pod střechu, kde mohou třeba přespávat návštěvy.
Dvě varianty
Na druhé straně Znojma - od trvalého bydliště pár minut autem nebo po hodinové procházce přes krásné historické centrum města a podél řeky - se rodí Závišův stát ve státě. Koupí kupodivu opuštěného, prostorného pozemku si zajistil další program na mnoho let.
Nespokojuje se jen s výstavbou dřevěného domku, ale i se zásadním založením zahrady, přes kterou protéká potůček - přítok do budovaného rybníčku. I ryby se chystá nasadit! Pár metrů za plotem a příjezdovou cestou je řeka.
Dřevo hraje hlavní roli i v podkroví rodinné vily, kde Záviš obývá pohodlné a prostorné podkroví.
Dvoje bydlení - dvojí umělecký projev, nabízí se úvaha. Záviše posluchači a fanoušci znají jako osobitého lyrika i melodika a také jako nezaměnitelného zpěváka s přímočarými texty z partnerského života, pro někoho vulgárními. Ale nejedna posluchačka si chodívá, ještě se červenající, koupit lístky na další jeho koncert.
„Legrace, nadsázka a jadrnost bez servítků. A hlavně, aby tam byl humor! Na to lidi slyší,“ konstatuje Záviš s tím, že to zatím klape. Což dokládá i před půl rokem vydaná jeho desátá řadová deska. Do tiskárny má připravenou sbírku krátkých básniček Veršíky z putyky. (Zakřiknutí plánů se nebojí. „Můžeš, co chceš.“)
V ložnici se ke dřevu přidává i kovářská práce.
Stavba pro radost
„Většinou skládám na cestě. Ve vlaku. Pořád mám u sebe zápisníček, kam si zapisuju veršíky nebo poznámky do mých knížek.“ Píše a skládá občas i doma, ale žádnou pracovnu s velkým stolem k tomu nepotřebuje. Naopak neváhal do tzv. přijímacího salonu pořídit a vynést masivní sedací nábytek ze santalového dřeva! Kupodivu ho nevytvořil nikdo z kamarádů, ale je prostě koupený.
Pracovní stůl s počítačem nemusí být vždy největší kus nábytku.
Poslední roky si Záviš vydává alba vlastním nákladem a je to tak vůbec samostatný samorost. A má rád dřevo, kámen, kov, knihy i obrazy a jiné artefakty od kamarádů. Zatím jsou jeho vkus a zájmy patrny v bytě, kde stěny zdobí různé obrazy a téměř v každém rohu nechybí police s knihami.
„Kutil opravdu nejsem, ale dělám si radost. Vlastně mě ke stavění chaty nic nevedlo. A střešní krytinu z přírodního materiálu jsem obdivoval u mého kamaráda, který se to naučil v Maďarsku. Když jsem mu to pochválil, nabídl se, že mi postaví něco podobného. Střecha ze slámy je nejen hezká a hodí se do daného prostředí, ale má i své výhody. Je opravdu perfektním zateplením! Pravda, není to levnější než jiná krytina. Spíš naopak.“
Přírodní materiály použité na stavbu korunuje střešní krytina ze slámy.
Zahrádkářská kolonie pod městem je vlastně ostrov a vzpomínky na povodně tu mají všichni živé. Ale lokalita na půvabu časem nic neztratila a život i tady jde dál, stejně tak, jako řeka plyne. Zkušenost je to však poučná. Závišova dřevostavba stojí na poměrně vysokých základech z kamene. I proto je vlastně kolem celého obvodu prostorná terasa, z níž se schází po dvou schodištích na úroveň zahrady.
„Podsklepení je tak velké, že tam chci mít i malou vinotéku,“ usmívá se budoucí provozovatel malé rybářské bašty s vědomím, že tu bude mít časté návštěvy.
„Cyklotaurus“ je jeden z výrazných darů od kamaráda výtvarníka.
I cesta a chata jsou cíl
Podkroví ve vilové čtvrti má současnou podobu pět let a pomalu dva roky náš hostitel dohlíží na stavbu dřevěnice - rybářské bašty u vody. I zde se základní dílo chýlí ke konci.
Znojemský patriot žil deset let v Brně, kde má dva syny. „Ale tady se mi líbí víc. Jsem tady zvyklý, narodil jsem se tu. Na nádraží, když jedu - každý měsíc - do Prahy, to je tři zastávky autobusem…“ Na cestě je písničkář pořád ještě většinu svého času.
Interiér „záložního bydlení“ se v době naší návštěvy teprve dokončoval, ale kamna - pec už byla na svém místě.
