Článek
„Do kytek je úplný blázen manželka - jsou její starostí i radostí. Jako lékařka se tady také ráda odreaguje. Taková jóga po česku, při práci tu medituje, já jenom medituji. Když na ni mluvím, tak o tom vůbec neví.“
Pozemek Šabachům patří a v budoucnu by tu mohli postavit i stavení. Bývalá zahrádkářská kolonie na periférii se proměňuje v místo s novou zástavbou, ale za plotem se na zahrádce zastavil čas. Z Dejvic jsme tu - v Lysolajích - byli autem za pár minut. „Výhledově bychom tu rádi bydleli. Chybí nám maličkost - pár miliónů.“
Na starou chatičku přibyly jenom nové sluneční hodiny.
U mě (v Lysolajích) dobrý
Zatím Petr manželku škádlí tím, že nádrž na vodu s přípojkou do zahradního kohoutku (místní umývárna - viz foto) nahradí soudkem piva, aby si mohl rovnou načepovat. Ale to by tu nemohl psát. „To musím mít čistou hlavu a dávám tu přednost pití čaje,“ říká spisovatel, když nám ukazuje sešit se vznikajícím rukopisem.
I na přespání dobrou zahradní chatku s krbem a záchůdkem (se skvělým výhledem), doplňuje i chatička - hračka pro vnoučata. Stojí na místě bývalého bazénku. „Ten nám tu nechybí.“ Ale jak o bazén přišli, stojí za zaznamenání.
Možná i za přepsání do příští filmové komedie podle Šabachovy předlohy: „Před časem nám řekli, že se tu budou odstraňovat dráty vysokého napětí. Tak jsme dost dlouho přemýšleli, jak to udělají. Myslel jsem si, že možná použijí i vrtulník. Ale přišli dva ožralí montéři. Jeden ze sloupu spadl dříve, než se dostal úplně vysoko, tak ho odvezla sanitka.
I ty růže už tady byly za předchozího majitele. Ochrannou ruku nad nimi drží paní Šabachová.
A ten druhý nám vysvětlil, co s bazénem, velmi rychle. Vylezl až nahoru, uštípl drát a ten prolétl údolím, kde jezdí autobusy, jak Ingušský meteorit. Polámal stromy i náš bazének…
Ale také dobře. Všechno musí mít nějaký lidský rozměr a být v poměrech. Proč tady bazén? Sprcha stačí -navíc sem nikdo nevidí. Na ulici taky nepotkáš somráka, který má na nohou kovbojský boty za padesát tisíc.“
Šakalí léta
Od dvou let bydlí Petr Šabach v Dejvicích. A od pětadvaceti, kdy se oženil, dosud ve stejném bytě.
Zahradní umývárna s vodou tekoucí z nádrže.
„Já jsem dejvickej. A sem jezdíme pomalu deset let. Když jsem to pořizoval, tak jsem si říkal, jak to bude bezvadné pro děti a jak ocení, že tu budou moct pořádat mejdany a přespávat na půdičce. Ale ona to nějak není mejdanová generace, chodí radši do nějakých klubů na Red Bull párty…
Všechno tady je vlastně tak, jak to zanechal a vybudoval náš předchůdce. Jediná věc, která je tu nová, jsou sluneční hodiny, které nám udělal můj kamarád.
Jsem rád, že stíhám sekat trávu. Říkám tomu tady velký zelený koberec, když jsem naštvaný, tak zelenej kriminál.
Petr Šabach nám nechal nahlédnout do rodící se příští knihy.
Už mi tady taky ukradli tři sekačky. Tak tu čtvrtou si dávám k dobrému sousedovi, který má na novém domě bezpečnostní kamery. Když sem jedeš, tak máš stažený zadek, jestli zase nebudeš mít vyražený dveře. To je ta druhá strana vlastnictví chatičky. Některý lidi v nich nechávají na stole rum a konzervy, aby jim zloději nic neponičili.“
Petr Šabach o sobě říká, že je v podstatě čundrák. „Chaty mi byly vždycky protivný, protože tam končí svoboda. Na jednu stranu jsem rád, že to dnes mám, protože jsem si svoje už odčundroval. Ale ať to bereš, jak to bereš, dříve či později chceš něco mít. A já nic jinýho nemám (ani řidičák). Bydlím v domě s majitelem, který mě může kdykoli vyhodit. Je to starej barák, kde nemáš jediný den, abys neuslyšel kolem sebe nějaké vrtání. Relativní klid z ulice je tam od dvou do čtyř ráno.
Domeček pro vnoučata je na jediném rovném místě zahrady - před chatou.
Tady je to o normálním hledání klidu. To radši snesu z dálky sekačku na trávu, než vrtačku od sousedů.“ A Petr si prý tady taky uvědomil, jak rád jí venku. Dodnes se nenabažil, že si tu může dát snídani na zahradě.
Grilování do růžova
Taky se tu prý někdy griluje. „Ale považuji to za trošku přiblblou zábavu. Mám rád, jak se lidi zvou a plánují, kdo udělá salát. To je senzační. Ale samotný grilování je takový divný - většinou to dost čmoudí, jeden u toho mírně nervózně stojí a ostatní mu říkají, že to má spálený, většinou to nedopadne úplně přesně - maso bývá u kosti trošičku růžový… Znáš to. A pak to půl dne uklízíš. Ale jo, má to jednou za čas něco do sebe. A nejlepší je, když griluje někdo jiný a necháš se pozvat. To máš jako se vším. Jako třeba se svatbou.“
Před pár lety se tady developeři strašně rozpřáhli, a že všechno zastaví. „Spoustu lidí vyhnali ze zahrádek, ale mohli je tam ještě pár let nechat, protože teď na nějakou výstavbu nemají peníze. Pro staršího člověka jsou třeba ty dva roky na zahrádce významný kus života, ale hnali je sviňským krokem a teď je vidět, že tak pospíchat nemuseli.“
Výhled z místnůstky by potěšil i císaře pána, kdyby sem přišel pěšky.
K potěšení Petrových čtenářů minulých i příštích se autor o své území bát nemusí a s Múzou se mu zde spolupracuje stále dobře.
„Tady se docela dobře píše. Tady je to na sešit. Bez ,guglování‘ jsem úplně vyřízenej, všechno musím ověřovat. Nejsem si vůbec jistý s jakýmkoli cizím jménem, někdy musím i do základní gramatiky. Doma píšu na počítači a využívám internet. Tady si píšu fantazie, z kterých potom mohu vyjít.“
Petr Šabach v čase naší exkurze po zahrádce právě připravoval k vydání své sebrané povídky a začínal pracovat na další „bichli, ten formát z Prahy do Kolína, možná dál. Měl by to být humorný příběh ze současnosti o jedné nezvyklé rodině. Jestli mi to vyjde. A víc bych k tomu asi neříkal.“
