Článek
Ve zrekonstruované vile, pořízené v třiasedmdesátém roce, je s rodinkou po všech změnách spokojen.
Cestou přes obývací pokoj do rockerovy pracovny jsme se téměř brodili hračkami na podlaze před krbem, odděleným plastovým plůtkem od her patnáctiměsíční dcerky Anežky. Ale to je ta nejjednodušší proměna domu. Před lety byl totiž podstatně menší a mnohé je tady přistavěno a přestavěno.
„Nedávno jsme se vrátili z týdenního pobytu na Valašsku, odkud pochází manželka Alice – paráda! Koupili jsme tam starou chalupu, kterou jsme zbourali a na stejném místě postavili novou. Opravdu mě budování baví. Já jsem hotový architekt,“ usmívá se Petr Janda, když překračuje další hračku.
Rokenrol a volný čas
„Vilku jsem tady koupil na inzerát – po vyhoření, ale s opravenou střechou, hrubou stavbou v podkroví a ještě s očouzeným schodištěm. Bydlelo se tady jenom v přízemí. Navíc nešikovně řešeném a s malými místnostmi, takže kde dnes máme jídelnu, byla původně předsíň a jak je na stropě překlad, tak tam končila obvodová stěna. Dnes mám v přístavbě další pracovní kout.“
Hned třemi proměnami za ty roky prošel krb v obývacím pokoji. Naposledy byl zdokonalen o krbovou vložku. „Určitě jste si venku všimli, co tam mám připraveného dřeva. Nechal jsem navozit a naštípat na třicet kubíků.“
Pracovna s počítači a kytarami na stěnách (také přístavba) je prý nejoblíbenější místností Petra Jandy. „Tady trávím veškerý volný čas,“ konstatuje kytarista („Tyhle dvě jsem si pořídil do místní hospody.“), aniž by si zjevně uvědomil, že je mu muzika povoláním.
Hned po nedávné premiéře muzikálu Ať žije rokenrol (autoři Karel Šíp a P. J.) v Divadle Broadway šel Petr Janda na operaci žlučníku. Takže reprízy ke své spokojenosti v plné formě sledoval až po pár dnech. „Krásně si to sedlo a také jsem v tom viděl poprvé hrát dceru Martu. Ano, psal jsem roli sekretářky přímo pro ni. Dělalo se to dobře, protože znám její rozsah. Sice před časem říkala: Tatínku, dej mi to přeci jenom trochu níž… Ale když jsem ji pak viděl na představení, tak jsem jí řekl, že jsem jí to měl přeci jenom nechat v původní poloze. O ten tón výš. Na jevišti to totiž člověk dá levou zadní, prostředí mu pomůže. Víc než při klavíru ve studiu.“
Romantika a realita
Obrázky věnované Zdeňkem Burianem, Jurajem Jakubiskem nebo Janem Pacákem, ale i keramika od dcery Elišky (už osmnáctileté. „Strašně se bávala vody, ale tady v bazénu se naučila plavat.“) zdobí rockerovu pracovnu a prozrazují na majitele i sklony k romantice a naslouchání volání dálek.
„Romantiku z Burianových obrázků a jím ilustrovaných knih mám rád – indiánky, země za oceánem… Mám to rád. Když jsem se dostal do Ameriky, docela jsem prožíval Arizonu, Colorado, obrovské planiny. Chtěl jsem vidět indiány a pak jsem opravdu potkal zubožené Navaje. Bydlí ve starých karavanech a v okruhu pěti set kilometrů nekoupíte ani pivo, protože se s ohnivou vodou pořád ještě neskamarádili.“
Symbióza květin a věcí
Z přízemí domu je patrné, že jsou tu na návštěvy – i početnější – zvyklí a zařízení. Ostatně ani náš skupinkový nájezd s fotografem a kameramanem Novinek.cz nevyvedl z míry ani malou Anežku.
„Scházíme se na rodinné slavnosti, tak tu dnes máme už místo i na stůl s dvanácti židlemi. A bývá to tak akorát. Obývák jsem zvětšoval dokonce dvakrát. Jinak jsem vášnivý čtenář, takže vlastně v každé místnosti mám knihovnu – ne že bych všechny knihy v nich přečetl. Už žiju poměrně dlouho a celý život se obklopuju věcmi, které mám rád a líbí se mi, mám k nim jakýsi vztah. Žena má zase ráda kytky, kterých je tu také hodně, takže žijeme ve vzájemné symbióze. Každé návštěvě rád vysvětlím, proč mám na poličce nebo na stěně ten který předmět, protože ke každému se váže nějaká vzpomínka."
Ale málo platné, nejvíce předmětů – hraček – tu nyní patří Anežce, která je podle tatínka velmi hravá. „Někdy mě to obtěžuje, protože často o něco zakopnu, a dokonce některé hračky samy od sebe na děťátko zavolají a já se třeba o půlnoci v pracovně strašně leknu, protože se z hromady hraček ozve : Halóó…“
Tetička by měla radost
Nepřehlédnutelný je starožitný sekretář ozvláštňující stěnu s francouzskými dveřmi do zahrady. V obývacím pokoji prý rodina tráví většinu času.
„Abych to neměl daleko, vyrobil jsem si probouráním stěny onu pracovnu se spoustou desek i odborných knih a vzpomínek,“ pochvaluje si pán domu. Dnes už legendární nahrávací studio vybudované vedle domu tak žije vlastním životem, a přesto je přes počítače i kamery napojené na to domácí. Muzika, kam se podíváš. Kromě starožitností a obrazů dodávajících celému bytovému prostoru uklidňující atmosféru.
„Mám rád takové to klasično. Sekretář od tetičky s úžasnou ruční prací má i zajímavou minulost. Dodnes si pamatuji, jak mi tetička po válce poprvé vyprávěla o svém návratu z Anglie. Tehdejší předseda Benešovy vlády Zdeněk Fierlinger chtěl tento sekretář nechat v Londýně, tak ho tetička od něj koupila za sedm liber. Po čase se jí tu úplně rozpadl, a když jsem ho v polovině devadesátých let zdědil – dožila se šestadevadesáti let – tak jsem ho nechal celý zrekonstruovat.
Jsme tři bratři a já jsem asi takový ten držitel rodinné tradice. Mám tu většinu rodinných fotografií i dopisů. Myslel jsem, že to nebude nikoho zajímat. Ale dcera Eliška se do toho ponořila a pročítá i rodinnou korespondenci.“