Článek
„Trošku jsem se během mateřské, mezi kojením, po nocích pídila v rodinných písemnostech a archivech, které jsou bohaté a zachované, po historii tohoto stavení. Jsem tady asi deset let, ale do chalupy jsem se zamilovala hned. Původně to byl klasický selský grunt s chlévy a dobytkem. Kolem roku 1663 Kunštátové, kterým místní panství patřilo, rozhodli a nařídili, že místo gruntu tu bude zájezdní hostinec. Naše rodina ho od Kunštátů koupila někdy v roce 1762…“
Chalupa u Fialů je jako správný hostinec hned u silnice.
Přeskočením staletí lze konstatovat, že hospoda zde fungovala až do poválečné změny měny. „Hospoda byla zavřena v třiapadesátém a mnozí místní si ji ještě pamatují.“
Obrození stavení
„V chalupě se musí bydlet, jinak chátrá. My teď tady a ve vedlejší chalupě bydlíme a přes léto prostory pronajímáme. Na místo se vrátila i funkční pípa. Když tu bydlela prababička sama, barák samozřejmě nestačila obhospodařovat, a tak stěny vlhly.“
Historizující ráz ctí i do světnice vrácená pivní stolice.
Novodobá historie chalupy U Fialů se začala psát v roce 2009 instalací vodovodních a elektrických rozvodů, pokládáním nových podlah... Voda tu totiž bývala z jednoho kohoutku a žádný záchod.
„Od počátku jsme věděli, že chceme zachovat ráz a vrátit domu původní podobu i atmosféru. Vyzdívali jsme klasickými pálenými cihlami a kromě nové dlažby jsme šli do původních materiálů. Celou přípravu rekonstrukce, tedy vyvážení suti, otloukání omítek a spoustu další černé práce jsme dělali s manželem sami a občas nám pomáhalo pár dělníků. Já jsem se šátkem a klukem na břiše dohlížela na stavbu. Jak manžel pravil: Vymyslela sis to, tak se starej,“ usmívá se paní Dana, která se s místním prostředím opravdu sžila.
Pracovní stůl vedle pípy by jistě chtěl mít doma nejeden chasník.
Sice pochází ze severních Čech, ale pak žila deset let v Praze, později za Prahou, až doputovala sem. „Vyzkoušela jsem si život ve velkoměstě, v satelitu, na venkově, až jsem poznala, že tady je mi nejlépe. I díky zázemí a manželovi si mohu dělat věci, které mě baví. Věnuji se hostům, vyrábím smaltované šperky, starám se o chalupu a její provoz, dělám redaktorskou práci pro www.nejremeslnici.cz, kde jsou dobré informace, reference pro každého, kdo shání řemeslníky. A ještě jsem teď začala dálkově studovat speciální pedagogiku na vysoké škole. S pětiletým dítětem bych jinak studovat ani nemohla.“
Barvy dřeva, keramiky i dlažby se tu kouzelně doplňují.
Aby toho snad naše šestatřicetiletá hostitelka neměla málo, je místní zastupitelkou a knihovnicí.
Prodat, zbourat nebo opravit
„Bylo to opravdu životní rozhodnutí a k jeho realizaci jsme si vzali hypotéku. Peníze vám ale od práce nepomohou. Musíte u všeho být a hlídat si vše od rozmístění zásuvek až po tvar kamen. Ačkoliv zrovna elektroinstalaci dělal manžel, je přece z oboru (pracuje jako vědecký pracovník na VUT v Brně – digitální zpracování obrazu). Spočítala jsem si, že tudy prošlo jednadvacet řemesel. A i když jsme tu jeden čas měli stavební firmu, všechno stejně neobsáhla a manažerem jsem musela být já, aby vše na sebe navazovalo."
Dubová podlaha vydrží věky. V podlahách místností je rozvod hadic – řečených hadů, kterými je pomocí větráčků proháněn vzduch, aby bylo zajištěno dokonalé větrání a stavba opět nevlhla.
"Pořád jsme si říkali: když tu ta chalupa je, tak za nás přece nespadne! Na začátku jsme stáli před otázkami, jestli to prodat, zbourat nebo opravit. A když obnovit, tak ji i pustit do světa, aby se investice nějak vrátila a šlo i o opravdové navázání na tradici tak, aby se sem vrátil život.“
V novodobých kronikářských zápisech obce jistě nechybí zápis, že Vír se v roce 2010 stal držitelem titulu Vesnice Vysočiny.
Kouzlo ženské ruky
„Mohla bych vám hodiny vyprávět úžasný příběh této rodiny. Už jen to, že posledních sto let to tu táhly víceméně ženský. Chlapi se buď udřeli na polích, nebo v hospodě spíš pili, než by ji řídili. Skoro si myslím, že jsem do rodu přišla jako čerstvá krev, protože tradice už opravdu skomírala. Chalupy mi bylo líto a její dezolátní stav byl pro moji povahu výzvou.“
Nově vybudovaná kuchyň vypadá, jako by tu byla odjakživa.
V bývalém kvelbu, kde je dnes koupelna, paní Dana před lety objevila v omítce záměrně udělané (někdy z přelomu devatenáctého a dvacátého století) otisky dlaní Antonína a Marie Fialových.
„To mě fakt dojalo! Ještě tu po nich zbyla spousta věcí, které třeba v kuchyni dodnes používám. Nejsem vitrínkový typ, ale ráda ty takzvané staré krámy používám. I z hospody je tu spousta předmětů a já si věcí, které sloužily desetiletí, užívám. S tím jsme také do rekonstrukce investovali. Dali jsme sem masivní dubovou podlahu, která tu doufám také sto let po nás vydrží. Opravili jsme i původní pec na chleba, i když ji používáme jen k přitápění.“
Pec je jako stará, ale postavil ji nedávno mladý pecař Jindra.
Ano, tušíte správně. Při nahazování nových omítek došlo k pokračování tradice. Paní Dana se svým manželem otiskli dlaně na novém místě.
Svůj otisk tu zanechali mnozí, Dana Říhová pokračuje v tradici a přidala i otisk své dlaně.