Na návštěvě u režiséra Juraje Jakubiska

S paní domu Deánou Horváthovou jsme se ráno minuli jen v předsíni - spěchala do jejich produkční kanceláře - ale ještě nám stačila také říci, ať nefotíme všechno - onemocněla uklízečka. „Máme problém sehnat záskok, protože nejlepší uklízečky jsou Slovenky,“ a s tímto tvrzením a s úsměvem nás nechala samotné. Cesta vzhůru, kam se hned tak někdo nedostane, byla volná.

Většina předobrazů velkých olejomaleb jsou kresby v denících, které si Juraj Jakubisko pečlivě léta vede. Bílé stránky vázané v kůži se postupně zaplňují, stejně jako pak regály v knihovnách. „Mým oblíbeným motivem jsou hlavy a uvažuji, že bych jednou udělal speciální výstavu grafiky jenom s tímto proměňujícím se motivem,“ svěřuje se nám nad svými denními poznámkami. „Rok 2009 byl hustý a popsal jsem dva diáře.“

Ještě než člověk po schodišti vystoupá do podkroví - výsostného území Juraje Jakubiska - připadá si napoprvé jako v nějakém labyrintu i zámku či hradu zároveň. Obrovský krb s nádhernou římsou uprostřed velkého obývacího pokoje s okny do všech stran s těžkými závěsy…

Zátiší na jednom z pracovních stolů v ateliéru dotváří i parabolická zrcadla (původně hrající ve velkofilmu Bathory). Knihovny jsou snad u všech stěn a člověk si klade otázku, kde se v domě bere tolik zákoutí a dveří do dalších a dalších místností (pokoje s příslušenstvím pro hosty, soukromí syna Jorika). Až při opakovaném pohledu zvenčí se tahle hradní záhada vysvětluje.

Z ulice dům až tak mohutně nepůsobí, protože díky členitosti půdorysu vypadá jako dva domy za sebou. Pan režisér si původní projekt nakreslil sám, a jak nám s kouzlem jemu vlastním a šibalským pohledem prozradil, dopustil se při tom i nějaké té chyby.

„Chtěl jsem dovnitř dostat co nejvíce světla. Hlavně dole obývák se mi zdál tmavý, tak jsem stále přidával okna. Když jsme vymalovali, vypadalo to sice nádherně, ale zjistili jsme, že nemáme kam věšet obrazy. Tak jsme některá okna zazdili. V ložnici jsem udělal stejnou chybu. Pořád nám tam svítilo, takže se nedalo spát.

Jsou dva druhy architektů. Ti praktičtí majitelům jejich představy nevymlouvají a druzí -okázalí. Ale ten náš byl prakticko-okázalý a říkal: Pane Jakubisko, udělejte si to, jak chcete, abyste se v tom cítil dobře. Na těch plánech jsem se cítil velice dobře. Ale v praxi se ukázalo, že jsem vše nedomyslel.“ Když na kopci nad Braníkem začali stavět, prý byly přes špičky stromů vidět Hradčany. „Teď máme výhled už jen na Barrandov.“

„Mám tady, jak vidíte, spoustu věcí. Dřevěná loď na trámu je třeba filmová cena z Itálie. Když jsem tam jezdil pracovat ještě za socialismu, tak jsem si myslel, že to by bylo místo, kam bych mohl emigrovat a zůstat tam. Je to komunikativní země a vždycky mi připomínala temperamentem východní Slovensko, kde také všichni chtějí mluvit a navazovat kontakty. Měl jsem tam své producenty a novináři mě dali dohromady i s Federikem Fellinim. Později mě často zval i k sobě domů, kde jsem i přespával. On měl vedle postele na nočním stolku starou remingtonku, obyčejný psací stroj a na skříni dva Oscary.

Bydlel v Římě na Via Marguita, v ulici s jednoposchoďovými domečky, kde malíři prodávají své obrazy. Adresa, kde byste ho nehledal, a taky na zvonku neměl jmenovku.

Měl to zařízeno velice střídmě, ale v předsíni skleněný stůl s vyskládanými filmovými cenami. Většinou italskými a hezkými. Oscaři se mu nezdáli, tak je měl na té skříni. Jinak celý interiér šíleně strohý. Když přijdete do mého bytu, tak všude vidíte barokismus - staré skříně, závěsy a já nevím, co všechno tu máme.

Felliniho dům byl asketický, a možná proto byl barokní ve svém životě. Novináři nás dávali dohromady, protože jsme prý měli něco společného. Ale nikdo to nepojmenoval, až jsem si na to přišel sám - bylo to ono barokní vidění světa. Ale já ho přenáším i do svého bytu. Dávám až surrealisticky věci dohromady,“ konstatuje věhlasný režisér při pohledu na zátiší s makovicí, trumpetou a dovezenými kamínky...

„Fellini mi připomínal mého tatínka, fyziognomií i humorem.“

„V Praze už jsme strašně dlouho. Když se začalo trhat Československo a rušit ateliéry Koliba, říkali o mně, že jsem emigroval. Ale myslím si, že muž v podstatě migruje. Chodí za prací. A já tady dostal různé nabídky. Od Švýcarů, od Němců…

V sousedství bydleli Dietlovi a při práci jsme se s Jaroslavem spřátelili a jeden čas jsme u nich dokonce i bydleli. Až najednou přišla nějaká paní, že by chtěla prodat dům na této zahradě. Snad to byla školka, mělo to vysoko okna, aby na ně děti nelezly. Manželka napřed lomila rukama, že je to nejošklivější dům v ulici. Ale mnoho z něj nakonec nezbylo, jen část základů. Jsme tady moc spokojeni. Jako chlapec jsem vyrůstal v paneláku a pamatuji si, jak byl v létě rozpálený. Tady jsme vlastně na kraji lesa,“ vzpomíná rodák z Kojšova u Spišské Nové Vsi, „poslední vesnice v horách, kde bylo největším zážitkem z dětství, když přivezl rychtář kolo. Pak už tam přijel jen tank na konci války.“

Architektura musí mít podle Juraje Jakubiska svoji vznešenost, svůj nápad. „Vnímám to tak, i když si sám dělám scénografii nejen do filmu, ale i do divadla, do opery. Ale největší podvodníci jsou zahradní architekti - donesou vám plán, ukážou, kde co bude, a vy se do toho nadšeně pustíte, pak se jich zeptáte, kdy to bude vypadat tak jako v nákresu, a oni odpoví, že za šedesát let…,“ směje se náš hostitel a ještě dodává, že zahradnímu architektovi na výsledku ani nebudete moci nic vytknout, protože už budete pod drnem.

„Líbí se mi, jak u nás pokročila bytová architektura. Až si postavíme nějakou chalupu, tak tam opustíme náš barokismus a přiblížíme se modernismu. Jsem sice barokní, ale miluji i praktické věci. Třeba klobouky, které mě naučil nosit tatínek, který mi k tomu vysvětlil, že za deště budu v suchu. Když zasvítí slunce, budu ve stínu. V přírodě si naberu vodu a napiji se, když uvidím hodně malin, tak si je nasbírám do klobouku. A ta multifunkčnost je ještě větší - když někoho potkám, nemusím na něho křičet pozdrav, stačí pozvednout klobouk…

To máte jako s filmem. Stále věřím, že lze natočit i dnes, kdy se všichni specializují na cílové skupiny, univerzální film.

Všichni máme vztah k umění, i když si to třeba neuvědomujeme. Ale když jsme byli děti, tak jsme malovali jako Piccasové (můžu vám ukázat Jorikovy kresby), když jsme byli zamilovaní, psali jsme básničky jako Prevértové! Nádherné básničky vycházející z citů a s určitým nápadem. Tato zkušenost mě neopustila. Vím, že lidi mají podvědomý vztah k tomu, co je krásné. I když vkus je široký pojem. V bytové architektuře se spojuje praktické s estetickým a to je to, co mám rád. Racionální v souvislosti s citovým.“