Na návštěvě u muzikanta Daniela Bartáka v bytě na Václavském náměstí v Praze

Výhled střešními okny už sice není, co býval, protože vedlejší hotely narostly do výšky i šířky, ale kouzlo to tu má stále. Václavák má také nekončící atmosféru nikdy nespícího centra. Pravda, Danovi už dnes prý tak nevyhovuje jako dříve, když ve studentských letech došel pěšky do Lucerny i na konzervatoř.

„Při mé práci je dobré bydlet v centru. Mám všude blízko a každý ke mně může dojít,“ připouští vystudovaný herec, hudební skladatel, klavírista a zpěvák (dříve např. v muzikálech Popelka, Romeo a Julie, dnes Mona Lisa) i producent desek Tomáše Savky a dalších. Jeho děda Zdeněk řídil známý poválečný taneční orchestr a tátu jsme s našimi čtenáři nedávno navštívili na Malé Straně. I tam se Danielovi líbí, ale spřádá plány, jak se přestěhovat do moderního bytu v domě po rekonstrukci, kousek od konečné metra.

„Mám tam vyhlídnutý jeden byt, který je oddělený od ostatních, je to opět podkroví a také to je s chráněným parkovacím místem. Jsem z něho nadšený, akorát na něj nemám. Napřed by to chtělo tento byt prodat a mít tak něco do začátku splácení hypotéky.“

Poslední dobou se Dan věnuje i skládání a hraní s vlastní kapelou, která sice není hlavní, ale zato zábavnou činností. „Pak je to ve výsledku možná i znát, protože kapela (musicdan) je taková naše malá radost a živé hraní mě baví. Jinak je největší objem mé práce tady doma, v mém malém studiu, kde aranžuji a skládám písničky pro jiné.“

Dělat muziku s vlastním tátou může být větší stres než při spolupráci s někým cizím. „Navzájem si k sobě dovolíme víc. Na druhé straně se i víc známe a víme, co chceme a co můžeme od druhého očekávat. Ve výsledku je z toho vlastně sehranost a dovolím si říci, že i výsledek je potom na dost kvalitní úrovni. Teď nejvíc času věnujeme připravovanému muzikálu Baron Prášil pro Divadlo Hybernia. Otcovu hudbu totiž bude nahrávat živý symfonický orchestr - žádné počítače.“

Když Daniel Barták odpočívá, tak prý také tady v bytě. „Dovolenou jsem měl vlastně po třech letech. S přítelkyní jsme si udělali výlet do Toskánska a autem objeli více míst. Práci se snažím dělat odpočinkově a pokud možno v klidu. Když mám chuť, tak si udělám jídlo, kafíčko atd... Nejde to sice vždycky, ale snažím se využívat výhodnosti práce doma. Na druhé straně mi to vždy jako výhoda nepřipadá, protože to lze brát i tak, že jste v práci pořád - i doma. Úplně ideální to opravdu není. Když tu jsem, tak si pořád říkám, jestli bych neměl něco dělat, když můžu… Přesto mi to tu vyhovuje, ale ne už tolik jako dřív.“

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Do svých deseti let Dan bydlel na Malé Straně a na druhém břehu Vltavy je už dvacet let. „Takže Václavák jsem si užil a tím jsem přišel i k názoru, že nepotřebuji bydlet až tak v centru. Špatně se tady parkuje, jsou tu rušné hospody, a kluby pro turisty v sousedství mít nemusím.“

Vlastně jsme na Václavském náměstí navštívili jeden z mála obytných domů, kde žije na padesát domácností. Půdní, družstevní výstavba z šedesátých let dala vzniknout jedinečnému labyrintu chodeb se zkosenými stropy. Od výtahu se musí vyjít ještě jedno patro. Ovšem po točitém schodišti s noblesním zábradlím.

Společné prostory by si jistě zasloužily větší péči, ale dům patří více majitelům, včetně města, a nikdo se ve snaze o údržbu nepředhání. Osobitou atmosféru bytového prostoru umocňuje staré trámoví i předěl v úrovni podlah v největší místnosti. Do jídelny a ke kuchyni se z obývací části vstupuje po dvou schůdcích. Někde jsou stěny šikmé se střešními okny, vedle zase kolmé s klasickými okny.

„Vlastně to tu vypadá jako před těmi dvaceti lety a není třeba tu na něco sahat. Jen jsem si jinak a podle svého zařídil studio, kde je ale problém i vymalovat, protože i když to není vidět, tak je za nábytkem neskutečné množství drátů, a stěhovat nábytek a přístroje tohoto typu je trochu problém.

Občas mám potřebu experimentovat, ale spíš si to nechám až do nového bydlení, na které stále víc myslím. Zásadní změny už tady dělat asi nebudu, ale určitě se také nechystám bydlet někde ve vesnické chalupě. Přece jenom při mé práci potřebuji být v dosahu dalších lidí,“ dodává Daniel Barták, a abychom trefili, raději nás klikatící se chodbou doprovodí až k výtahu a nakonec až ke vstupním dveřím. I na Václaváku se totiž zamyká dům.