Muzikálový herec Jan Kříž potíže s bydlením nemá

Od výtahu se jde ještě jedno patro po schodech, protože tu jsou nástavby s nezvykle vysokými stropy. Byt je vlastně jednou velkou místností s předsíní natolik prostornou, že by z ní mohl být i další pokoj (dříve tam byla kuchyňská linka) a samozřejmě s příslušenstvím.

„Tuto část ještě plánujeme předělat k našemu obrazu, ale postupně – podle času a peněz,“ usmívá se Jan, který má k tématu blízko i proto, že vystudoval scénografii a ještě před tím v Brně střední školu – obor tvorba hraček a dekorativních předmětů. „Už tenkrát jsem se chtěl věnovat scénografii, ale tou dobou jsem se seznámil se scénografem Jaroslavem Milfajtem a ten mě přesvědčil, ať si udělám nejprve obecnou výtvarničinu a teprve až potom scénografii,“ konstatuje sedmadvacetiletý syn operního zpěváka.

Na základní školu chodil Jan v Českých Budějovicích a celé roky seděl v jedné lavici s dcerou Petra Muka. Netušil, že jednou po něm bude zpívat v Johance z Arku a v jeho košili. „Je to pro mne pořád silný zážitek,“ přiznává upřímně.

Největší zvláštností tohoto bytu je, že z něho vede hned několik dveří (do tří stran) na terasu a bývalou střechu paneláku. Bydlení tak obohacuje výhled z výšky. I když to asi zrovna pro Jana, po nedávném pádu z lana během divadelního představení, není nyní ta největší deviza.

„Na domě je takových kostek vedle sebe několik a je zajímavé, že každý soused vnitřní zařízení řešil jinak. Před námi tu byl ateliér fotografa. Velké stavební práce za nás neprobíhaly, jen jsme dostavovali schody k balkónovým dveřím, protože tu jsou jinak podlahy. Ještě tu nemáme – po mých necelých třech letech bydlení a dvou a půl letech společného – hotové všechny detaily, ale televizi jsme měli už snad na každé stěně, než jsme pro ni našli stávající místo,“ vypočítává náš hostitel.

„Máme to tak, že Maruška přichází s nápady a já je spíš koriguji, jestli jsou technicky možné a použitelné. Ale čistě moje realizace a chlouba jsou osvětlené police s vypínačem ve zdi u podlahy, takže se ovládá lehce nohou.“

Jan Kříž do Prahy přišel vlastně za prací – na muzikálovou scénu. A po různých zkušenostech je už rád ve svém.

„Než za mnou do tohoto bytu přišla Maruška, vybavením interiéru byla opravdu jen jedna postel, gauč a televize… I když jsem věděl, že prostor nějakou perspektivu má, neměl jsem potřebu ho nějak řešit. Jen jsem už chtěl mít něco vlastního, takže je v tom hypotéka a na dlouho, ale mám tu z toho radost!"

„Před mým nastěhováním měl fungující ateliér všechna okna zamřížovaná a některá i zazděná. Bylo tu asi hodně drahé techniky. První vlna rekonstrukce tak byla jasná. Ale až pak s ženskou rukou přišel i nový pohled. Jednou jsem v televizním pořadu o bydlení slyšel hezkou větu, že zařizování je o tom, kam se umístí věci, aby k nim byl dobrý přístup a přitom nepřekážely. A z mého pohledu je to navíc tak, že mi vadí, když mám křeslo zády ke dveřím. Potřebuji mít sezení umístěné tak, abych viděl na dveře a na toho, kdo přichází.“

Do největší místnosti rozdělené do tří čtyř zón přesunuli i kuchyň. Kuchyňskou linku od posezení odděluje barový pult a ložnicovou část od obývací vysoká stěna ozdobená tapetou s výrazným vzorem. V posledním rohu místnosti je ještě stůl na počítač – tedy pracovna. Vše v jednom, a přitom si vzájemně nic nepřekáží.

„Jeden soused má dokonce vybudované mezipatro, jiní zase tuto místnost rozdělili na několik pokojíků. Je dobře, že jsme to tu nechali otevřené, volný prostor mám rád.“ Když člověk vstoupí téměř do hotového, pohledem hosta si ani neuvědomí, jak velká proměna tu už proběhla.

„Ani my jsme se nevyhnuli setkání s nekvalitně odvedenou prací. Maruška je nekonfliktní, ale když jsem jednou přišel a viděl, jakou tu řemeslníci odvedli práci, nelenil jsem a všechny nedostatky hned nafotil. Ještě v noci jsem jim fotky poslal mailem na firmu. Nebylo to zbytečné. Druhý den opravdu přišli po sobě práci předělat tak, jak měla být.“