Mistr světa v kulturistice Michálek relaxuje na starobylé chalupě

Reprezentant, osobní trenér a fitness konzultant na chalupu nejezdí jen odpočívat, ale i pomáhat s údržbou stavení a zahrady. „Je to tak vždycky, že když jsem někde, kde je třeba něco přenést nebo zvednout, vždycky se všichni obrátí na mě,“ směje se dvaatřicetiletý Jindra a ochotně nám pózuje s kusem klády.

Dřevem tu nejen vytápějí chalupu, ale často i zapalují oheň v krbu při posezení pod pergolou, která je tu opravdu prostorná. Ke stolům pod střechou se vejde hodně lidí. Pokud tam Jindrova maminka nesuší bylinky. I on jim dává přednost před těmi kupovanými. Ale jen na bylinkách kulturista opravdu není.

„Je to sport, při kterém musí člověk hodně investovat do sebe - hodně kvalitního jídla (když sníte kilo a půl kvalitního hovězího denně, tak to jsou velké peníze, a opravdu kvalitní potravinové doplňky také něco stojí. Já používám potravinové doplňky firmy Vitalmax), soustředění, letenky… Je pravda, že když někdo posiluje jen tak pro sebe, je to něco jiného než kulturistika na reprezentační úrovni.

Taky jsem zvyklý, že se lidi hned ptávají, jak je to se steroidy. Ale už ne na celoživotní úsilí a dřinu. Kolikrát jsem i za svými zády slyšel: Ten je nasypanej… Nikdy jsem ale neslyšel: Ten musí dřít… Je to opravdu hlavně o vůli.“

„Když je tady něco třeba opravit, udělat se železem i dřevem, tak to zvládnu, nejsem úplný lempl a dovedu si poradit,“ konstatuje mimo jiné vyučený zámečník. „Vlastně se tady tak moc neodpočívá. Co si od dětství pamatuji, pořád se něco buduje. Táta s mamkou se tu hodně nadřeli a třeba táta se teď baví tím, že si buduje jezírko s rybičkami. Chalupu miluje. Pak taky fotbal a hospodu. Naši to tu koupili někdy před pětadvaceti lety. Bylo to opuštěné hospodářské stavení, takže jsme bourali chlévy a od základů vše rekonstruovali.“

Nejen světnice v přízemí potvrzuje, že se Pražanům podařilo zachovat původní ráz stavení korunovaného starými trámy a fošnami na stoletém stropě.

Část zahrady už také dlouho zabírá bazén s betonovými stěnami nad terénem, žádný plastový prototyp dnešní doby.

„Napouštíme ho vodou přímo ze studny, takže ranní koupání je opravdové otužování. Probudí mě to vždycky na celý den. Chodím si i zaběhat, ale jinak tady necvičím. Tady to pro mne znamená hlavně změnu prostředí a klid.“

S kulturistikou začínal Jindra ve čtrnácti, kdy prý chtěl hlavně dobře vypadat před děvčaty a kariéra fotbalisty se neukazovala jako perspektivní. Brzy si prý užíval v obepnutém tričku i obdivných pohledů na diskotékách. Dnes už z toho vyrostl a nechodí raději ani na plovárny. Právě proto, aby se vyhnul pozornosti okolí. V hospodách několikrát zažil, že si s ním chtěli chlapi poměřovat sílu. S tím už si ví také rady a pořád se drží toho, že při kulturistice jde hlavně o sport a celkovou kulturu těla i ducha.

První mistrovské tituly v kulturistice měl už v roce 2006, ale na ten nejnovější a nejcennější („V našem sportu to opravdu není o vydělávání peněz, a bez sponzorů je to problém.“) se připravoval dva roky.

Bohužel k motivaci se přidala i tragická událost z roku 2007, o které se mu těžko mluví ještě dnes. Jindra se stal vdovcem, protože jeho ženu zavraždil Tunisan, který se tak vyrovnal s tím, že neopětovala jeho zájem. Sám se pak oběsil. „Ani dnes si nedovedu představit, jak bych žil, kdyby nespáchal sebevraždu a já čekal, jaký dostane trest nebo až vyjde z vězení. Ani bych o tom nemluvil - bylo to hrozné období, ale vyšetřovatel mi řekl, že takových případů je u nás víc, i když se o nich tolik neví. Jenže já jsem přesvědčený, že by hlavně ženy měly vědět, co také může přinést, když se potkají různé kultury a pohledy na život.

Smrt mé ženy mě mimo jiné nabudila k intenzivnějšímu tréninku a snaze vyhrát velký závod. Když jsme spolu žili, moc se jí nelíbilo, že jsem se věnoval kulturistice, ale respektovala to a přála mi úspěch. Myslel jsem, že po její smrti všeho nechám, ale pak jsem si uvědomil, že by to bylo teď už vlastně nefér i vůči ní a rozhodl jsem se pro ni vyhrát mistrovství světa. Byla to silná motivace. Fitness BBC je otevřeno nonstop, tak jsem to tam ze sebe chodil vybít i ve dvanáct v noci a hodně jsem tenkrát zhubnul.“

Dny v Praze znamenají většinu času ve fitnessu při práci s klienty i vlastním tréninkem. A pak už jen přespávání v bytě.

„Stres je pro kulturistu nežádoucí a tady na vesnici dokážu vypnout. Na druhé straně vím, že žít bych tady nemohl. Ještě to nemám tak jako starší lidi, kteří se z Prahy přesunou ven s tím, že si klid užijí do konce svého života. Já zatím žiju v určitém pracovním napětí, nedokážu moc odpočívat a pořád za něčím spěchám. Tak, jak jsem z toho pražského kolotoče navyklý. Tady je to na mě brzy moc klidné. Nemohl bych tady být déle.

Ale rád vzpomínám na perfektně prožité dětství. Měl jsem tu a mám kamarády, za místní jsem hrál fotbal a byly to skvělé roky! Spojené prostě s dětstvím a nejhezčími časy, kdy si člověk myslel, co všechno ho netrápí, ale přitom vlastně neměl žádné starosti a chodil za holkama, na diskotéky… Když nejsem v závěrečné přípravě a dvouměsíční dietě, tak zajdu na pivko do hospody i dneska.“

Retrívr Kody (jakoby by přikyvoval slovům pána) je také členem rodiny. A i když většinu času nyní tráví s Jindrovými rodiči, Jindra si kvůli němu koupil kombíka, aby ho mohl také převážet na trase Praha-Záhornice. Kde je jim spolu nejlépe, netřeba dodávat.