Článek
Z Brna je to do podmanivého koutu Vysočiny sedmdesát kilometrů. A Robert tu často pobývá, i když je jeho žena v práci a dospělé dcery mají dávno svůj program.
Když jej neznervózňuje termín odevzdání překladu knihy (většinou amerických autorů) nebo dokončení další desky, stává se tu na okraji vesnice Korouhev i sadařem! Dokonce i plot z planěk postavil! A v podkroví má připraveno na trámu zavěšené plátno a domácí kino s křeslem.
Umí si tu vyhovět. Při zalévání kávy mi mimoděk během výměny pár slov téměř předvedl svůj pohled na život: „Sladíš?“ „Dík, nemusím.“ „Já vím, že nemusíš, ale jestli chceš?“
Psaní za pecí
Dnes zrenovovaná a k pohodlnému životu uzpůsobená zděná i roubená chalupa prošla zásadní rekonstrukcí.
„Před dvaceti lety jsme původní část vejminku pod střechou strhli a postavili znovu. Je to dědictví po rodičích mé ženy, i když já tady žádné kořeny nemám, tak rodina ano. Je tu dost místností pro všechny.
Občas tady i zkoušíme s Druhou trávou, ale většinou přece jenom - kvůli elektronice a zázemí - v Praze. Spíš tady hostím kamarády. Jezdíme sem třicet let a dcery tady s babičkou a dědečkem prožívaly každé prázdniny.
Myslím, že člověk postupem věku tíhne ani ne snad k samotě, ale ke klidu. A já jsem odjakživa samotář a tady mi to vyhovuje. Jsme tu schopný být i v zimě, která umí být drsná. Nemám zimu a sníh moc rád, takže mě bílé pláně někdy začínají lézt na mozek, a tak se sbalím a vracím se do Brna.
Jindy zůstávám i z lenosti, že se mi nechce stěhovat všechny věci, na kterých pracuji. Nebo mě zas nebaví každé ráno zatápět, tak také odjedu. Ale že bych tady vyhledával nějaký tvůrčí klid nebo inspiraci, to zase ne, protože já už moc netvořím,“ usmívá se Robert a pokračuje konstatováním:
„Nic moc mě už nenapadá a tlačím ze sebe různé věci. Jsem schopný psát úplně stejně všude - tady, doma, na návštěvě, v autě. Zejména když se blíží termín odevzdání a musím začít. Teď dokončuji jeden překlad - John Berger, jmenuje se to G. Překládání je pro mne rozhodně snadnější než psaní vlastních textů. Je to sice také tvůrčí, ale vlastně jenom počešťuji myšlenky jiného člověka.“
Druhá šance
Nedávno dokončená deska (Pojďme se napít) je jiná v tom, že Robert Křesťan s Druhou trávou natočil své starší písničky. „Ty, které jsme buď nikdy nenahráli (dvě nebo tři dokonce z doby Traperů - mé první kapely), nebo nevyhovovalo aranžmá a nazpíval jsem je tak, že neprávem zapadly.“
Nejen nová, vzpomínková deska, ale i pohled z okna roubenky na okolní zeleň vyvolávají otázku, jak se Robert Křesťan ohlíží za svými trampskými léty.
„Byl jsem velice zanícený, až fašistický tramp a začal tomu odvykat, až když jsem začal hrát s Poutníky,“ usmívá se Robert s pohledem upřeným někam za horizont. „Tam se začaly mé zájmy překlápět k muzice. Ale mezi šestnáctým a devatenáctým rokem to bylo nesilnější. Samozřejmá věc bylo spaní pod širákem a správně zabaleno!
Neuznával jsem žádný jiný styl života. Byli jsme osada Western Pacifik. Vlastně jsem jezdil do míst vzdálených odsud dvacet kilometrů. Ale to je náhoda vyplývající z toho, že odtud pocházel tchán.“
Šikovné prsty základem
V zimě jsou v okolí lyžařské stopy, ale to není nic pro našeho hostitele. „Nejsem sportovec tělem ani duší. Ale například rád hraju tenis, fakt. Nevím z jakého důvodu, ale je to jediný sport, ke kterému mám nějaký vztah. Tenis hraji tady na obecním kurtu, a když přijede někdo, kdo hraje přibližně stejně špatně jako já, tak jdeme. Už se při něm ani nevztekám.“
Nad kurty se tyčí památkově chráněný kostel. „Je tam velice vzácná kostnice. Věž má doškovou střechu a je tady více hezkých míst.“
Přes léto se na chalupě Robert Křesťan pouští i do drobné práce rukama, i když bývalý hráč na banjo (jak sám říká) připouští, že není moc šikovný. „Je tady uděláno hodně práce, ale většinou jsem ji nedělal já. Buď to byly najaté pracovní síly, nebo moje žena.“
Na důchod si představují, že se sem se ženou přestěhují natrvalo. „Rozhodně nejsem kavárenský typ, kterému by chybělo město. Vzhledem k tomu, že jsem takový liduplachý, tak se i těžko seznamuji s novými lidmi. A i ty přátele, kteří sem za námi jezdí, znám od puberty.
I když nejsem kutil, pomalu začínám - v tom přechodu na důchod - něco dělat. Řekl jsem si, co na tom může být tak těžkého, že bych to nedokázal sám? Chtěl bych tu udělat i dřevěné sezení před chalupu a na popud kamaráda jsem začal sázet ovocné stromy. Zatím jsem jen sklízel, a i to jsem někdy nestihl.“