Článek
Do Prahy autem nyní zas až tak často nejezdí a většinu svých pracovních závazků vyřizuje elektronicky.
„Pracovnu mám v podkroví, manžel - producent a manažer - v přízemí. Jeden čas jsme měli období, kdy jsme se, byť pod jednou střechou, moc neviděli a mluvili jsme spolu přes skype - po internetu. Vlastně pracuji pořád. S manželem máme firmu a pořádáme různé hudební a podobné akce. Jsme tady opravdu taková samostatná buňka,“ usmívá se naše hostitelka i při přebalování téměř tříměsíčního synka.
Přebalovací pult je v domě hned v několika pokojích.
Oliver je prý díky pravidelnému režimu vychované a spokojené dítko a opravdu během naší návštěvy (naplánované na dobu, kdy by měl být vzhůru) ani nezaplakal. Ani při přebalování. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že dnes jsou i vodotěsné pleny pro případnou hodinu plavání…
Prostor a bludné kořeny
„Jsme tady s manželem rok a půl, a když jsme dům koupili, byl asi pět let starý a my jsme se pustili do rekonstrukce podle našich představ. Dispozičně zůstalo všechno stejně, ale komplet jsme předělávali podlahy, vyměňovali nábytek, malovali…“
Červenou mám ráda a červené doplňky prostupují celým domem.
Pole působnosti veliké, protože dům ve svahu má obytné podkroví (ložnice, koupelna, dětský pokoj, pracovna, místnost s přiznanými a zdobnými trámy -dnes fitness s vybavením po předchozích majitelích), přízemí tvořené hlavně obývákem propojeným s kuchyní a ještě suterénem (vlastně samostatnou malou bytovou jednotkou) s linií oken do zahrady.
„Je tu krásná příroda a s malým vycházím na pastviny,“ pochvaluje si rodačka z Moravských Budějovic.
Pracovna Michaely se nachází v patře vedle ložnice.
„V podkroví někdy cvičím, původní formu ale ještě nemám. V těhotenství jsem nabrala třicet dva kilo. Neznám nikoho, kdo by přibral tolik. Ale zase jsem měla myslím snadný porod a ráda na to vzpomínám.“
Možná i proto už nyní Michaela ví, že by bylo fajn mít další dvě děti. Rozhodně se do domu vejdou i další obyvatelé. Vyladěný interiér i zahrada dávají tušit, že by se zde dalo pohádkově a šťastně žít až do smrti. Ale naše zcestovalá hostitelka na místě nelpí.
Když máme návštěvu, tak otevřu okno a hraju jim ven na terasu, pochvaluje si další výhodu samostatného studia.
„Mám potřebu neustále měnit místa a opravdu si nepřipouštím, že bychom tady měli zestárnout. Máme to s manželem stejně. Nedávno zrovna přišel s otázkou, jestli nezačneme stavět… Nebráníme se ani myšlence odstěhovat se třeba i do zahraničí. Ale máme tady rodiny a zatím to neplánujeme. Domov je pro mne místo, kde se cítím dobře a kde mám rodinu. Jestli tady, nebo jinde, není důležité.“
Z obývacího pokoje je vstup na prostornou terasu s kouzelným výhledem. Velikost zahrady se tak ještě násobí.
Na cestách se naučila perfektně anglicky a cestování považuje za zkušenost k nezaplacení.
„K hraní se chci určitě vrátit, ale s dítětem to moc nejde. Teď mi na mateřské nechybí ani přehlídková mola. Sedm let jsem se aktivně věnovala modelingu, do toho hrála každý víkend -rok a půl bez volných sobot. Pracovala jsem fakt hodně, až jsem si řekla, že je nejvyšší čas na změnu a rodinu.“
Při modernizaci nebyla vynechána ani horní koupelna.
Zeleň bez zeleniny
„Baví nás vybírat věci, které se k sobě hodí. V pražském bytě jsme si dali na zařízení také záležet. Ale manžel je z Brna a já jsem jako dýdžejka pět let nejčastěji hrála na Moravě. A téměř každý víkend jsem létala hrát do klubů po celém světě, včetně Indonésie. Byli jsme rozhodnuti přestěhovat se do Brna a tento dům nám padl do oka.
Kuchyň i jídelna jsou vyrobeny na míru, koupené jsou jen židle.
Máme rádi přírodu a chtěli jsme i zahradu. Na dálnici i v centru Brna jsme za pár minut.
Zahradu jsme chtěli kvůli dětem i psům. Ale typ zahrádkáře nejsem. Ráda se na zeleň dívám, ale všechny kytky mimo domov mi uhynou. Manžel je také panelákové dítě, takže se teď vlastně učí udržovat zahradu. Ráda chodím každý den ven, ale pěstitel mrkve rozhodně nejsem.“
Souhra u našich hostitelů panovala i při zařizování interiéru.
Jídelní stůl je spojovacím článkem mezi kuchyní a obývákem.
„Samozřejmě jsme se vždycky domluvili, ale je pravda, že jsem jako ženská, hlavně vybavení kuchyně, detailně řešila já. Vařím ráda a vím, co všechno je možné pořídit. I v kuchyni jsem s dítětem v kontaktu - zpívám mu a pořád na sebe vidíme, protože si ho snadno natáčím ve skořepině k sobě. Vařím hodně. Kromě české kuchyně, ta mi nechutná. Radši mám thajskou, japonskou, indickou kuchyni.“
Od architekta po stolaře
„Našli jsme v Brně architekta, který nám vybavení navrhl a následně ho nechal i zrealizovat.
Pracovna Michaely se nachází v patře vedle ložnice.
Vlastně tady dělal celý interiér přízemí.
Navíc nás oba baví neustále něco budovat. Teď plánujeme dokončit rekonstrukci podkroví. Představa, že jednou tady nebude co dělat a my budeme sedět na terase... To pro nás není. Je pravda, že dům si pořád žádá nějaké opravy a úpravy. Snažíme se pořád budovat, dalo by se říci, že je to náš koníček.“
Výrazná podkrovní místnost je zatím zařízená jako tělocvična.
K němu patří i dva pejsci, další členové rodiny, Alfo a Adámek (čínský chocholatý pes). Provázeli nás při focení po celém domě a ještě při tom stačili projevit svoji hravost. Možná tím maskovali role obranářů (viz foto na gauči). Vydrželo jim to až k brance a plotu doplněnému jemnějším pletivem... Ale kdo by teď z takového ráje na stráni utíkal?
Čínský chocholatý pes -dvakrát, Alfo a Adámek.
