Martina Růžičková je na statku spokojená

Na ose Pohoří - Pardubice se přesouvá už léta s danou pravidelností a ráda. Na slavném hipodromu si i s kolegy připadá také jako doma.

Ve svém bydlišti pracuje, jak se dnes říká, 24/7. Po staru řečeno v pátek i ve svátek. Kromě péče o dostihové koně a trénování ještě chodí učit na Střední odbornou školu potravinářskou v Jílovém u Prahy.

Němčinu si před lety osvojila v Rakousku - dva roky pracovala s chlapy na stavbách a po práci byla v jízdárnách. Vydělala si tak na prvního koně (se kterým se zúčastnila své první Velké pardubické). Není těžké si domyslet, že na pěstování květin nemá až tolik času ani dnes. „Bohužel,“ připouští. O úpravu statku - i podle ročního období - se ale ráda stará, což vidí každý, kdo jede kolem.

My jsme Martinu Růžičkovou navštívili pár dnů po, dnes už do dějin zapsaném, děleném vítězství. A tak víme, že po dostihu téměř neslavila - šla totiž hned v pondělí učit…

Na životním příběhu legendární koňařky je pozoruhodné už to, že na tomto místě byla poprvé jako studentka oboru chovatel-jezdec a z Chuchle sem dojížděla na praxi do tehdejšího JZD. „Pak jsem dělala mistrovou v Chuchli a sem vozila učně.“ Postupem času si statek pronajala a žila tu s prvním manželem, který pocházel z Německa.

Ovšem opravdu hezké roky tu prožila, jak říká, až se svým druhým mužem - populárním hercem a znalcem koní, hercem Rudolfem Jelínkem, který před pár měsíci zemřel. Čeká ji splácení půjčky, se kterou jí naštěstí pomáhá už i dcera Vanesa (v areálu je pořád do čeho investovat - např. do opravy bouřkou poničeného tzv. kolotoče pro koně), ale i přes veškeré složitosti života se tady cítí spokojená a má další plány.

„Vanesa je tady denně, protože tu provozuje vlastní úspěšnou jezdeckou školu s třiceti koňmi. Měla tady hezké dětství, i když na rozdíl ode mne zůstává městským člověkem a má pronajatý byt v Praze. Má ráda moderní věci. Já si potrpím na staré předměty a ani jsem se to tu nesnažila nějak modernizovat stavebně. Má to tu letitou atmosféru,“ říká naše hostitelka.

„Poprvé jsem tu opravdu byla ve čtrnácti letech. A ráda! Narodila jsem se sice v Praze, ale vždycky jsem tam trpěla. Jezdívali jsme do chaty ve Zbořeném Kostelci u Sázavy, a při každém návratu do města na mě padala tíseň,“ vzpomíná.

„Maminka mě vedla k pravdomluvnosti, úctě k lidem. Nikomu neubližuji, každému pomáhám. Často se ale stává, že toho lidé zneužívají. Letošní rok byl pro mne rána za ranou. Přitom věnovat se u nás dostihovému sportu je hlavně o lásce ke koním - pro nás to vůbec není o penězích. Nedávno jsem našla dostihový program z devadesátých let, kde se běžel dostih třetí kategorie o šedesát tisíc - stejně jako dneska,“ vrtí hlavou Martina.

„Někdo utrácí peníze za dovolenou nebo šperky, my to málo, co vyděláme, vracíme do koní. Poslední roky je dobré, že se dost našich jezdců úspěšně zúčastňuje dostihů v Itálii, ve Franci i v Německu a mohou se tak lépe zaopatřit na dobu po kariéře, která je krátká a riskantní,“ přemítá zkušená trenérka a hraje si se třemi psisky na klíně. Čtvrté, největší zůstává na dvoře. „Všechny miluji –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tohle si nekoupíte.“

Martina Růžičková má v interiéru jasný styl. „Mám tu mnohdy srdcové kousky nábytku a předměty, ke kterým se mi vážou vzpomínky, kontakt s nimi mě vždy pohladí po duši. Potřebuji to tak mít. Nepotřebuji vlastnit movité a nemovité majetky. Mám ráda kolem sebe milo a ráda bych také Vanesce něco zanechala. Vyhovuje mi i místní syrovost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nařežu si dřevo do kamen a jsem tu spokojená,“ konstatuje s tím, že má zážitků na sepsání knihy.

Však už na ní pracuje. Přes zimu bude možná na statku přece jen více času na práci za stolem.