Martin Maxa - muž maximalista

Při svém snažení uplatňuje i vyhraněný styl a dbá na pečlivost v každém detailu. „Když jsem celý objekt kupoval, byl v dezolátním stavu. Byly to propojené domy s velkosklady, dílnami i lahůdkářskou provozovnou, kterou jsem tenkrát také koupil, i se sedmi zaměstnanci. Původně jsem to považoval – před čtyřiadvaceti lety – za investici. Ale jednou jsem tady přespal, ráno vyšel na terasu ve vnitrobloku a zjistil, že to tu má úžasného genia loci. Uvědomil jsem si, že už to nikdy neprodám. A pak se mi to hodilo i k bydlení,“ vzpomíná rodák z Litvínova, kde má dodnes rodinu a dospělé děti – dvě dcery a syna.

Na severu začínal v devadesátých letech i s podnikáním, kdy vlastnil hudební klub Pijonýr a historickou vilu, která mu patří dodnes. To vše ještě předtím, než si fanynky (hlavně) mohly koupit jeho první desku. Zatím poslední album Martin Maxa vydal už v roce 2012.

„Na příští podzim mám připravené další, asi poslední,“ usmívá se před pár týdny třiašedesátiletý bývalý učitel tělocviku, který krátce studoval i architekturu.

„Jsem sice zvyklý pracovat s projekty, ale už mě unavuje jednání se stavebními a dalšími úřady, protože je to čím dál složitější. Hlavně mě baví tady pracovat rukama, těžkou práci beru jako sport, a ještě si to udělám po svém. Nicméně poslední rok mám problém s bederní páteří, tak nemohu nosit těžké věci. Už se ale těším, až se budu moci zase vmísit mezi dělníky.“

Ostatně, jak se mu daří v budovatelském úsilí posledních let, je vidět i v jeho videoklipu Reggae, kde „hraje“ i místo, které jsme navštívili.

Svého času Martin Maxa rád cestoval do Asie, nejčastěji do Thajska. Dovezl si domů vztah i k tamní flóře, především k palmám. „Mám rád i Středomoří, které je nám přece jenom bližší, tak si sem přenáším prvky jeho architektury i rostliny. Dávám tomu tady – i pro hotelové hosty – středomořský ráz a palmy ve velkých květnících už jsou tak otužilé, že venku zvládají i místní zimu.“

Jinak interiéry drží ve stylu rustikálně-koloniálním. Kámen, cihla. Žádné kudrlinky, ale dbá na každý detail. „Vlastně vše, co tady je, jsem si navrhl sám a prvotní nákresy jsem předal stavaři, aby mi to požehnal razítkem. Mívám jasnou představu, jak to bude vypadat i na úplném konci, a to se těžko někomu vysvětluje. Po dvou inflačních letech jsem navíc rád, že jsem peníze do něčeho investoval a opravdu něco vzniká – povznášející pocit! Sice nejsem materiálně založený, ale líbí se mi zachráněné hodnoty.“

Letos chce dokončit terasy nad atriem, do kterého mají z přízemí přístup hosté. Ale v patře jsou prostory soukromé, navíc střechami skryté pohledům z ulic. Místo na naplnění potenciálu ještě čeká – ovšem vize je konkrétní. „Příští rok to tu bude vypadat skoro jako v tropech,“ usmívá se zpívající malíř, sportovec a stavitel.

„Kultivace sice patří spíše k mému tělu než k okolí, ale estetika je pro mě důležitá ve všech směrech. Trénuji a trýzním se pořád, ale necvičím jen pro vyrýsovaný exteriér, bojuji tak i proti depkám, které mám od malička. Vytrénovaná postava je vlastně vedlejší produkt. Přesto jsem rád, že se po cvičení – až na ta záda – cítím dobře a ani po šedesátce nevypadám jako troska.“

Martin Maxa koncertuje se svým triem, jehož součástí je i houslistka Jolana Szajewska. „Jsme opravdu sehraní a Jolana navíc umí několik jazyků, což se hodí, i když mi pomáhá s chodem hotelu. Nejprve jsme se před třemi lety poznali po stránce hudební. Když jsem ji slyšel hrát na elektrické housle, tak jsem jí hned takříkajíc hodil lano…

Loni jsme měli opravdu vynikající sezonu – do krásných prostředí, třeba na zámky, přišla po těch těžkých letech spousta lidí,“ dodává s tím, že vždy naživo hrající trio doplňuje skvělý kytarista i zpěvák Tomáš Mohr.

„Kořeny jsem už tady opravdu zapustil. I když neustále pendluji mezi Litvínovem a Roudnicí, která je krásná. Zamiloval jsem si to tu a oblíbil si i místní, dobré lidi,“ vrací se do svého „království“ a při své senzitivnosti ne náhodou dodává: „Jsme tu pod horou Říp a má to tak i svoji mystiku.“

Pořádá se tu hromada kulturních i sportovních akcí, třeba na nedalekém veslařském kanálu. Martin Maxa ale cvičí doma a používá jen několik činek. Jinak posiluje vahou vlastního těla – dřepy jeden den a kliky druhý. Nechcete vědět, kolik denně… Anebo ano – za čtyřicet minut osm set dvacet kliků! Míval i „dřepovací neděle“, kdy za hodinu dvacet stihl dva a půl tisíce dřepů.

„Bývala to taková moje terapie a trestal jsem se tak za alkoholickou sobotu,“ usmívá se s tím, že se ani dnes nešetří. Na příští roky má plán udělat z vybydleného domu bez oken dům rodinný – s výhledem na terasu ve středomořském stylu… Ze současného bytu udělá další hotelové pokoje. Na důchod nudu fakt neplánuje.