Článek
Naše průvodkyně sice bydlí v hezkém pražském bytě, ale na hlavní ulici. Na tramvajovou zastávku to má doslova pár kroků…
Jak může a počasí dovolí, odjíždí tvořit do klidné vesničky mezi Sázavou a Benešovem, kde míval kdysi tvrz loupežník Zůl, která byla kolem r.1420 zničena Žižkovými vojsky, a zůstaly po ní jen zbytky obranných valů, na kterých dnes najdeme vzrostlý les s názvem Hrad.
Netrýznivá samota
Na vesnici to má absolventka Akademie výtvarných umění ráda i proto, že je nedaleko k řece a blízko k rybníku, kam se chodí koupat – k překvapení místních – i v chladných dnech.
Pravda, v zimě je kamenné stavení zatím těžko vytopitelné, ale od jara do podzimu je to velmi přívětivé místo. Markétini rodiče zde už mnohé zmodernizovali, avšak práce tu zbývá i na další generace. Malířka by si dovedla představit, že z bývalého chléva, kterému už spadla střecha, by jednou měla ateliér. Zatím jí kamarád pomohl podepřít zbývající trámy spojující obvodové zdi. Pojítek je tu ale více.
„Někdy přejíždím z šichty na šichtu. Prostě práce na baráku. Kostely, paláce nebo chalupy.“
„V Praze je mnoho akcí, tlak na tzv. slupku, důraz na společenské postavení a tady je klid, blíž k sobě, podstatě, jádru, smyslu života. Malíři potřebují být sami, v klidu, protože koncentrace je důležitá, ale jsou dva druhy samoty – jedna je trýznivá, kdy z ní člověku není dobře a zešílel by.
A pak je druhá samota – nutná, inspirativní, kdy je člověk rád sám a může přemýšlet a dostat se v sobě daleko. Znám obě velmi dobře a nejraději mám tu tvůrčí,“ usmívá se Markéta s tím, že už ale ani na vesnici se nelze úplně schovat nebo strkat hlavu do písku.
„Někdy je nejhorší připustit si, jak mi to tu padá na hlavu,“ konstatuje s tím, že si ráda drží kontakt s restaurátorskou profesí i ve chvílích, kdy se hlavně věnuje svému kreslení.
Sen o zaskleném chlévu
„Zatím si tu dělám, na co sama stačím. Občas mi někdo pomůže. Nemohu mít ale vizi, protože nevím, co bude. Můžu mít sen. Nevím, jakou životní úroveň mi mé obrazy připraví. Vím ale, že sem chci jezdit až do konce života. Mám to tu hrozně ráda.
Rozhodně bych to tu nechtěla zarovnat sádrokartonem. Vadí mi už i provedení nového přístavku z doby, kdy to tady zveleboval můj otec z materiálů, které tenkrát byly k mání. Mám ráda kombinaci moderního se starým, ale je to dnes tolik populární, že už mě to lego také až tak netáhne. Samozřejmě kombinaci kamenné zdi s kovem a sklem si dovedu představit. Třeba zrovna ateliér nad bývalým chlévem by mohl mít prosklenou střechu.“
Včelařova zahrada je rozdělena podle světových stran a živlů
Markéta Hlinovská tvoří na zahradě, přímo na trávníku. „Používám spreje. A tady stříkám velké plochy. Kreslit můžu všude, i v Praze na stole.“
Stoletý dům má své kouzlo. „Mám tu kořeny. V zimě sem nejezdíme, ale když jsem byla malá, tak ano. Rodiče to koupili od paní, která zde s námi žila, a na víkend nám vždycky zatopila a napekla buchty. Dělala výborný brambory s vajíčkem! Když nasněžilo, byly metrové závěje až k zápraží. Hned ráno jsem spěchala sáňkovat. Kéž bych tu zas mohla takovou zimu zažít!“
Všední zázrak
„Chci to tu zachovat v původním rázu. Mám ráda přirozené, neumělé věci. Samozřejmě barák je starost, ale ten fakt se musí prostě přijmout. To, že sem mohu jezdit, je dárek od života. A že to pro mne je přirozenost a všednost, je vlastně ten největší zázrak. Jsem tu doma. V sobě. U sebe.
Například když přijedu k moři, které miluji, je to úplně jiný pro nás Čechy, ne tak běžně dostupný, vzácný zážitek. Protože moře nemohu mít pořád, tak si to vědomě celou dobu užívám. Tady mohu být, kdy chci, tudíž mi to nemusí být vzácné.
Ale právě to, že to tady beru jako samozřejmost, je to nejvzácnější.“
Na rozdíl od své mámy naše hostitelka není typ trpělivé zahradnice pečující o záhony. Přes léto se totiž obvykle věnuje restaurování na různých místech v republice, kde si fyzické práce užije až až. „Zde bych nejradši už jen odpočívala, ale je třeba se i tady postarat. Takže někdy přejíždím z šichty na šichtu. Prostě práce na baráku. Kostely, paláce nebo chalupy…
Náročné je i sehnat řemeslníky. Jeden místní je šikovný, ale řekl mi, že čas bude mít až za půl roku,“ dodává Markéta s mírně trpkým úsměvem, který ovšem vůbec neznamená, že by se vzdávala svých snů.
