Článek
„Myslím, že nejlepší je úložný prostor nemít, protože jinak se vždy zaplní věcmi,“ usmívá se paní Eva.
„Náš současný příběh začal někdy před deseti lety při naší cestě na jihozápad Spojených států, to jsme ještě byli oba právníci – advokáti a bezdětní. Věnovali jsme se hlavně kauzám obchodních společností, žádné velké právní bitvy, ale i tak po letech praxe přišel moment, že jsem dala výpověď, a ještě si životní změnu pojistila delší dovolenou,“ vzpomíná Eva, která se se svým partnerem evidentně nebojí jít do rizika.
Jestli to tu na vás působí vzdušně, tak to bylo na přání Evy a záměr se podařil. Nechtěla skříňky ani na zdi v kuchyni.
Změna adresy
Přesně podle britsko-amerického filmu Prázdniny vyhledala inzerát, ve kterém rodina hledala na dovolenou byt v Praze a nabízela k dispozici výměnou svůj dům v Santa Fé v Novém Mexiku.
„Opravdu jsme to realizovali. Jejich domeček i se psem a autem nám dal na šest týdnů skvělé zázemí! Pavel tam sice i pracoval, ale já měla čas přemýšlet, čemu se chci v životě dál věnovat.
Vždycky mě zajímal maloobchod a na cestách – služebních i dovolenkových – po světě jsme vždy rádi navštěvovali osobité obchůdky. Až jsem objevila několik produktů, které se mi zalíbily a u nás v obchodech jsem je neviděla. Byly to i proutěné koše,“ popisuje naše hostitelka okamžik zrození nápadu, ze kterého se zrodila značka Nila a vlastně i vysvětlení, proč mají v obýváku kobereček z Afriky.
„Lákalo nás cestovat po světě a spolupracovat s různými tamními řemeslníky. To jsme ještě neměli děti. Na Floře jsme si před Vánocemi pronajali stánek a nabízeli etno věci, o kterých jsem si myslela, že by se mohly líbit i dalším ženám. Byl to takový test s nabídkou produktů, například z Ghany. Všechno jsme nejprve objednávali přes internet a až pak jsme začali jezdit přímo za dodavateli – hlavně do Maroka.
Dneska máme v Praze po osmi letech již pět kamenných obchodů a jsme rádi, že se k nám lidi vracejí.“
Eva a Pavel Urbanovi
Bylo to období, kdy si doslova nosili práci domů. „V tomto bytě jsem namáčela koše do vody, aby se jim vrátila pružnost a od rána do večera byla na stánku. Byla to řehole, ale bavilo mě to, bývalí kolegové se na mne chodili dívat jako na exota. Obrat k lepšímu nastal, když jsme začali k bytovým doplňkům prodávat i módu. Chodí k nám lidi, kteří chtějí přírodní věci, poctivé, nic rychloobratového, ale naopak trvanlivého a přitom osobitého, netradičního.“
Rekonstrukce s patinou
Šestiletá dcerka Meda prý už rodičům radí, co hezkého mají dát do výlohy. „Probíráme práci i doma, tak to má naposlouchané – asi bychom se měli naučit oddělovat pobyt doma a v obchodě,“ shodují se životní i firemní partneři. Navíc si sortiment nabízený zákazníkům rádi „pouštějí“ i do svého domova.
Velkorysá ložnice je tím místem, kde se našel úložný prostor ve vestavěné skříňové stěně.
Když kupovali tento byt, byl v dost dezolátním stavu. S vybranými firmami si ho pod dohledem Pavla sami zrekonstruovali.
„Bylo složité sehnat šikovné řemeslníky. Zedníci se tu tak dlouho pokoušeli o vyzdění ‚kulatého rohu‘ v předsíni (z druhé strany je sprchový kout), až jsem jim z desky vyřezal šablonu,“ vzpomíná Pavel.
Nová je v předsíni i betonová (terazzová) podlaha, ale dělá dojem, že jde o zrenovovanou původní. S takovým citem k modernizaci dnes čtyřpokojového bytu přistupovali.
I podlaha v předsíni s pianem je nová. Za stěnou s nikou vznikla nová koupelna.
I v koupelně je s úspěchem kombinován retro styl s moderním.
Moderní interiér za jídelním stolem nijak neruší kovové, prosklené a laku zbavené skříňky – dříve sloužily v nemocnici. Sprchový kout v nové koupelně má válcovitý tvar až ke stropu a vypadá jak zdviž do rakety.
Čekání na další přání
„Na designu se shodneme a s dispozicí bytu nám pomáhala kamarádka architektka. O originální výmalbu dětského pokojíku se postarala kamarádka malířka. Když jsme se tu zařizovali, bavilo nás retro – lednice, trouba, trubkové židle…
Odkazy na první republiku v klasickém činžáku doplňují moderní i etno solitéry. Vytříděné knihy dělají místo novým, ale kam s nimi zůstává zatím otázkou.
Budeme-li si jedou zařizovat nové bydlení, tak stylově asi zase jinak. Ale i po deseti letech nás to tady takto baví,“ konstatuje paní Eva a Pavel navazuje:
„Tušíme, že do budoucna nám byt bude malý, zatím jsou děti v jednom pokojíku spokojené, ale uvidíme. Mě spíš trápí, že děti jsou ve městě jako lvi v kleci. Potřebují být venku a v lese. Právě oscilujeme mezi tím, jestli tady zůstat, nebo se poohlížet po jiném stylu bydlení, blíž k přírodě.
Sám jsem vyrůstal v Praze-Krči s lesem za domem. Tam jsme řádili s partou kluků. Naše děti tam sice jezdí k babičce, ale to je jiné. I když se v našem okolí kvalita bydlení hodně zlepšuje – nástupní plochy do tramvají navazují rovnou na chodníky, v parcích je upravená zeleň a v ulicích pěkná místa k posezení. Je vidět, že se nemyslí jen na auta. Ale pořád je to město. A když jedeme k druhé babičce na chalupu do Beskyd, kde je sice moc hezky, ale než tam dojedeme, tak už přemýšlíme, jak se pojede domů… Ale zatím nás tady také drží naše práce, u které ještě musíme být osobně.“
Ničemu nevadí – v dětském pokoji možná překvapivě – šedý strop se stejnými ornamenty na bílých stěnách. Pestrost prostoru i tak inspiruje tříletého Barnabáše a jeho šestiletou sestřičku Medu.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.