Článek
Místnůstka – ateliér – se stojanem a dvěma kancelářskými stoly (náš hostitel je ředitelem výtvarné školy V. Hollara, kde pracuje i jeho žena) při pohledu ze zahrady vypadá vlastně jako přístavba s vlastní střechou.
Pak už následují jen obývací pokoj s kuchyní (a originálním mezipatrem, kde lze spát jako za pecí) a ložnice. To je vše.
Pravda, ještě je v domě prostorná koupelna, WC a technické zázemí s úložným prostorem. Domek je to přízemní, bez schodů, přestože sklon střechy by poskytl místo na nízký podkrovní pokoj.
Jasná volba
Majitelé ale zvolili vzdušnost a v nejobývanější části domu je vidět přes trámy až pod hřeben. Dospělé děti přijíždějí spíše už jen na návštěvy a víc místa netřeba. Vše vzniklo po promyšlených výměnách názorů s architektem – kamarádem. Vyplatilo se!
„Od začátku jsme chtěli malý dům s levným provozem a snadnou údržbou. Ale měli jsme představu i o obytném patru. Kamarád nám to rozmluvil a udělal dobře. Už nyní oceňujeme bezbariérovost. Jediné tři schody jsou v terénu na předzahrádce u branky. Strop by šlo snížit a trámy zakrýt, ale chtěli jsme je mít přiznané. Ale stavební materiály jsme nechali na dodavatelské firmě – na klíč. Jen něco jsem si dodělával, a to ještě spíše venkovní věci,“ pochvaluje si pětapadesátiletý výtvarník, který má pro sebe ještě ateliér v Praze na Žižkově.
„Ve škole trávím podstatně víc času než tady a těším se, až to bude obráceně. Klid na tvorbu je důležitý a také pomalu pracuji na realizaci představy o vybudování ateliéru tady na zahradě. Ještě ty finance…“
Tvůrčí porady s kamarádem
„Tento pozemek kdysi dávno koupil můj bratr. Když se rozhodl, že stavět nebude, tak nám ho prodal. Ani architekta jsem nemusel složitě vybírat – léta spolupracuji na malbách v interiérech se Stanislavem Petráškem. Vybavovali jsme spolu už spoustu interiérů a měli spolu i samostatné výstavy. Naším společným produktem byl i malovaný nábytek, kdy on vytvářel designové solitéry a já je dotvářel.“
Bohumír Gemrot se sice věnuje hlavně moderní malbě a větším plátnům, ale vztah má i ke staršímu nábytku a dřevu vůbec. Jak dokládá i interiér ozvláštněný díly hlavně jeho kamarádů, sochařů. „Svůj obraz tu mám jen jeden.“
Projekt domu byl natolik promyšlen, že vedle kuchyně byla zeď vyzděna s nikou pro umístění kredence po pratetě. „Vedle jídelního stolu jsou bývalé šatní skříně, které jsem také podědil a udělal si z nich knihovnu. Zapůsobila louhárna a pak jen drobné doladění. Je to tu vůbec spíš venkovské.
Většinou atmosféru bydlení dělá žena, my muži jsme takoví, že ji spíš ničíme.
Na venkově se dnes staví různé stavby, ale přece jenom bychom měli respektovat, že jsme v Čechách a že je tady nějaká krajina. Na tom jsme se se ženou, která do příprav projektu vstupovala také vehementně, shodli hned na začátku,“ pochvaluje si s úsměvem náš hostitel. „Většinou atmosféru bydlení dělá žena, my muži jsme takoví, že ji spíš ničíme.“
Zúročená souhra a příroda
Když po roce 89 vznikaly nové soukromé galerie, u majitele jedné z nich se přes své obrazy Bohumír Gemrot seznámil se vzpomínaným architektem Stanislavem Petráškem.
„Většinou se nám líbí stejné věci a styl. On má rád moji barevnost – zemité, přírodní tóny. Nemáme rádi reflexní barvy, které se v umění také vyskytují, a šokující záležitosti, kterými se někteří moderní umělci dnes prezentují.
Nejsem krajinomalíř, ale barvy a tvary mě inspirují. Chodím tady rád do nádherných lesů. Je to ohromný relax! Zvláště, když rostou houby. Ale to zase potkávám hodně houbařů z Prahy.
Zahrada nás – po sedmi letech bydlení – ještě čeká. Průběžně osazujeme, něco vyrostlo, něco uhynulo… Chceme pár ovocných stromů, ale žádný zahrádkář nejsem. Zatím co vyroste, to posekám. A moje žena nad tím lomí rukama. Stavělo se tu doslova na zelené louce a kolem nás je asi sedm nových domů. Věřím, že to tak zůstane co nejdéle. Výhled je tu nádherný a nedaleko je v lese pískový lom.
Jsou tady krásné i večery a na Silvestra vidíme všechny ohňostroje nad Prahou. Jsou tak blízko, že musíme dát psům prášky na uklidnění. Mimochodem, psa jsem nechtěl, protože na něj nemám čas. Ale jednou syn přinesl štěně jack rusella teriéra, které tady už muselo zůstat. Aby toho nebylo málo, tak časem otěhotnělo a – necháme si jedno štěně... Tak máme dva psy. A to už je smečka a dělají různé lotroviny. Už si ale zvykli, že tady zůstávají. A já taky.“