Hlavní obsah

Malířka Renáta Fučíková tvoří i na chalupě

Právo, Zdeněk Smíšek

Kdy jindy, než v čase vánočním se máme zastavit a zamyslet se, kdo jsme, kam patříme, kam sahají naše kořeny a co jsme po jakých předcích podědili. Čímž nemyslím přímo statek či chalupu, na kterou nás pozvala malířka Renáta Fučíková, ale spíše kulturní dědictví.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Usedlost se za poslední roky hodně proměnila, ale půvab neztratila.

Článek

Vlastně o tom všem jsme si s autorkou a ilustrátorkou velkolepé knihy (nejen) pro děti Historie Evropy – obrazové putování povídali. U kachlových kamen ve světnici z gruntu zrenovovaného venkovského stavení na jihu Čech.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Renáta Fučíková knize mapující dějiny našeho světadílu od doby kamenné po současnost věnovala hodně úsilí. Na poslední stránku namalovala svého syna.

Rodiče jejího manžela – grafika – si ho před lety pořídili kvůli víkendové rekreaci. To z Prahy na jih ještě žádná dálnice nevedla. „Byla to ta doba, kdy se všichni o víkendu převlékali do starých tepláků a chalupy si vybavovali vyřazeným nábytkem z bytů. Ale mělo to také své kouzlo a všichni si tu užili.“

Generace a modernizace

„Dům je majetkem rodiny mého muže už od konce šedesátých let. Velmi usilovně, úporně a na tu dobu to tu během sedmdesátých let zdařile přestavovali. Opravdu svépomocí, s pár místními zedníky. Až vše sloužilo, jak mělo, a můj manžel tu i s bratrem mívali perfektní prázdniny. Dokonce tu ještě pobývaly i dva páry prarodičů, takže tady byla spousta pokojů.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

V dílně s láskou zařízené místní truhlář podle zadání pána domu vyrobil tak krásné police na nářadí, že by se prostor mohl snadno změnit v další příjemný pokoj.

Tenkrát prý statek pomalu připomínal rekreační ubytovací zařízení ROH. „Jak šel čas, stavení už dostávalo opět patinu a vyžadovalo si další údržbu – třeba komínů. S rozrůstajícími se rodinami bylo složitější se tu poskládat, i když prarodiče už nejezdili. Nakonec jsme udělali optimální krok, že jsme se se švagrem finančně vyrovnali, on si koupil jinou nemovitost a hospodaří si tam po svém a podle svého vkusu. My to tu teď máme jako svůj rodinný rekreační objekt a v protějším stavení jsou rodiče.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Půda se přestavěla na obytné podkroví.

Dvě stě let stará zemědělská usedlost se tak proměnila v pohodlné bydlení a jen stodola připomíná původní účel.

Dohlížení na dílo

Půvab místa na kraji vesnice nedávné stavební práce ještě umocnily. Malý statek jsou vlastně dva domky pod stodolou a se zídkou na protilehlé straně, takže celek je malá čtvercová tvrz s uzavřeným dvorkem. Úplné soukromí, ale s úžasným výhledem do krajiny hned ze zápraží.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Uzavřený dvorek je v pravdě rodinným územím.

V zahradě jsou vzrostlé stromy a obyčejný stolek s lavičkou z prken. Romantické kouzlo nepřekrylo ani spadané listí. Vlastně naopak. Sníh ještě nebyl. „Tam maluji nejraději – pokud není vítr,“ usmívá se paní Renáta, která nejen tady (ale hlavně tady na venkově) věnovala poslední dva roky vzniku výpravné knihy. „Buď jsem hlídala zedníky, nebo malovala. Kolikrát jsem musela za sebou zavřít dveře, aby se mi neprášilo na stůl s barvami!“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Ložnice v podkroví jsou zařízené novým a moderním nábytkem.

Historie Evropy – obrazové putování obsahuje sto čtyřicet dvoustran ilustrací. A jejich autorka je tentokrát i autorkou námětu, koncepce i textu (spolu s odbornými poradkyněmi). Kniha má 448 stran a váží (na odlehčeném papíru) tři kilogramy.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Strmé dřevěné schodiště nahradily pohodlné, vyzděné schody, takže nahoru není problém vynést ani nábytek do nových pokojů. „Kovové zábradlí jsme sem nechali dělat na míru.“

„Naštěstí je dnes už možné si na hrubou práci objednat firmu, takže my se tady můžeme – na rozdíl od rodičů před lety – věnovat detailům. Zaměstnali jsme k naší i jejich spokojenosti místní firmu. Takže já jsem tu byla při probíhající druhé fázi přestavby skoro jako stavební dozor a svou nejambicióznější knihu jsem pak malovala uvnitř i během dvou letních prázdnin. Největší depresi na stavbě má člověk, když kolem sebe vidí tu fázi demolice. Vypadá to, že trvá nejdéle. Když už se rýsuje konečná podoba, tak to už jde.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

V moderně vybaveném podkroví je dominantní bílá a kontrastující trámoví.

Pohodlí a atmosféra

„V místní kronice jsme našli, že dům je z roku 1820, a strop v největší místnosti je opravdu z té doby.“ I když vše v interiéru působí přirozeně, proběhly tu zásadní stavební úpravy, včetně změny dispozice zápraží a vyzdění nového schodiště. O moderní kuchyňce a příjemné koupelně ani nemluvě. V zimě se osvědčuje podlahové topení s dálkovým ovládáním. „Je příjemné přijet z Prahy do zavlaženého prostoru a pak si spíš pro potěšení poleny roztopit pec. To mě baví.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Kuchyňka je promyšlená do posledního detailu – od osvětlovacích těles po proutěné koše vyrobené na míru podle police.

Zatímco ložnice v podkroví zdobené přiznanými trámy jsou zařízené novým a moderním nábytkem, největší místnost v přízemí připomíná spíše zámeckou komnatu (sedací nábytek, závěsy na oknech) než světnici v chalupě.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Dřevěný strop je dvě stě let starý. Ale pec je nová, záměrně postavená s patinou a prvky inspirovanými renesancí.

„Jsme rádi, že se nám tu i po úpravách podařilo zachovat původní atmosféru. Je to invence nás obou. Manžel si ještě více než já hraje s detaily – například osvětlení. Já jsem schopná dříve udělat kompromis, ale on tu představu vždycky táhne až do závěrečného detailu. Oba jsme vlastně výtvarníci, tak to podle toho vypadá.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

V rámu obrazu je natažena zlatavá textilie.

Filip Hejduk je grafický designér a jeho specializací je práce s typografií. Obor vystudoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové, ateliér grafického designu. „Jsme vlastně spolužáci ze školy, i když jsme se tam spíš míjeli.“

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám