Malířka Monika Sichrovská a její šťastný byt

Klasický byt v prvorepublikovém činžovním domě (prarodiče zde vlastnili velký byt, který je dnes rozdělen na dva – v jednom bydlí rodiče naší hostitelky a v druhém – třípokojovém – ona s přítelem) má nepřehlédnutelné kouzlo.

Přitom není nijak „zarovnán“ nábytkem a – zejména v prostřední místnosti – je patrné, že zde bydlí umělecké duše a tvoří malířka.

„Mám to tu ráda od dětství – v křesle, kterému jsem jen nechala udělat nový potah - mi babička četla pohádky. Pak jsem třicet let bydlela jinde a po rozvodu se sem ráda, před deseti lety, vrátila. Opravdu tu není moc nábytku, ale některé věci – třeba lampa a karetní stolek – jsem si ráda ponechala. Připomínají mi babičku a dědu. Oba měli bohaté rodiče, a když se v roce 1934 brali, dostali od nich tento byt v novostavbě jako svatební dar. V šestipokojovém bytě měli místnost i pro chůvu.

My dnes nepotřebujeme ani klasický obývací pokoj, návštěvy k nám moc nechodí a nemáme televizi,“ konstatuje spokojeně paní Monika a při mém obdivném pohledu na obraz na malířském stojanu dodává:

„Když jsem pro výstavu Zelenov 2020 malovala obrazy, tak jsem si na dva roky pronajala ateliér na Vinohradech, protože terpentýn je omamný a ničí mozkové buňky.“

Kuchyň je nově zařízená, ale linka designem odkazuje na staré časy, a nejen třeba i ubrus na stole připomíná babičku. Dlaždičková podlaha je původní a celý byt ctí odkaz starého. Včetně klik na dveřích a dochovaných vestavěných skříní.

Vodičkova ulice, Štěpánská a přilehlé okolí jsou rušná místa. I v noci. Ale tady je klid a z oken do dvora je i vidět další vzrostlé stromy.

„Tohle je šťastný byt. Je tu příjemně. Ale v okolí je hodně rušných hospod. I proto rádi odjíždíme na chalupu, kde mne opravdu inspiruje a těší příroda. V minulých týdnech nám tam bylo tak dobře, až jsme si uvědomili, že bychom tam mohli opravdu žít i celoročně, a k její rekonstrukci, vlastně postavení nového stavení, tak už i přistupujeme.

Bude to současná dřevostavba z panelů, které smontovali stavebníci za tři dny, ale zvenku bude mít ve štítě prvky jako staré, typické chodské chalupy. Nafotila jsem si chalupy v okolí a pak je ukázala projektantce, aby se předlohy držela. Kousek od nás je onen přírodní park Zelenov, kde opravdu ráda relaxuji a maluji. Z Chodska pocházejí naši předkové. Jezdím tam od dětství a je tam nádherně. Čím dál více tam mířím.

Bývalo tam pět rybníků, které se bez údržby proměnily v divočinu, protrhly se tam i hráze. Teď se rekonstruují, což je dobře a má to tam zas jiné kouzlo. Léta jsem si přála se tomu místu věnovat. A současná výstava je o té džungli, která mi tam přirostla k srdci už jako dítěti a která dnes pomalu mizí.“

Na druhé straně Monice Sichrovské vyhovuje, že tady, v okruhu dvacetiminutové chůze od bytu, si zařídí vše, co potřebuje.

„Takže Prahu úplně neodstřihneme, už proto, že jsem už i babička a mám tady vnučku. Musela jsem se tu po smrti babičky spousty věcí zbavit, ale všechny věci mi při těžkém rozhodování o tom, co si nechám, ještě prošly rukama. Bylo to pro mě velmi obtížné, ale nutné.“

Monika Sichrovská se ráda přírodou inspiruje i v dalekých zemích. („Nemaluji stavby ani lidi. Vždy jsem se věnovala místům v přírodě, která mě něčím fascinují. Říkávám jim mluvící místa. Ani ne tak hezká, ale mluvící k srdci.“)

Na Kubě, v Indii, Nepálu… Zážitkům jde v cizině naproti opravdu s batohem a po svých. Dobrodružně.

„Přestala jsem do plenéru nosit olejové barvy, protože ty se opravdu pronesou. Jdu krajinou a dívám se… Vincent van Gogh je se svou strukturální malbou můj učitel,“ usmívá se při vzpomínce na pořizování skic, během něhož si její přítel rád posedí a doutník pokouří s místními lidmi…

„Třeba na Kubě nikdo nepospíchá. Z cest si přivážíme hlavně zážitky. A obrázky, které pak doma přenáším na větší plátno.“

„V tomto bytě jsem ráda, ale nejraději mám kolem sebe volnou přírodu. Ticho, les… Prostě plenér, z francouzštiny – volný vzduch. Nebe nad hlavou. A když jsem v bytě, tak mám ráda vazby na tradice. Nemusím mít kolem sebe samé staré věci, ale mám ráda, když mají v sobě vzpomínky.“