Malířka a výtvarnice Julia Chochola a její ostrůvek klidu

„Majitel mi nabízel, že nechá na okno do ulice přimontovat mříž. Odmítla jsem, že za mříží rozhodně bydlet nebudu. Nehledě na to, že tu máme s mojí přítelkyní dogu, která ráda odpočívá u okna,“ usmívá se naše hostitelka s tím, že místo se jí zalíbilo hned při první návštěvě. Při jeho hodnocení měla rodačka z Hradce Králové s čím srovnávat – po Praze se při jejím mládí stěhovala víc než dvacetkrát.

A to má ještě k dispozici ateliér na Janáčkově nábřeží, kde může tvořit velkorozměrová plátna. Romantický dvorek, přístupný z bytu francouzskými dveřmi přes zastřešenou terásku s posezením, je natolik prostorný, že i tady má malý ateliér, kde také vznikají výtvarná díla, hlavně drobné kaligrafie – v dřevěném zahradním domku, který by jinde sloužil k uskladnění sekačky a zahradního nářadí.

„Do Prahy jsem šla kvůli práci a tohle je další podnájem a zatím se nám odsud nechce. Jsme tu po půl roce zabydlení. Ale vyjíždím k Berounu i za svým koněm. Je to tam skvělé! Koně mám vlastního a byty si pronajímám i proto, že nevím, kde budu. Možná půjdeme za teplem do ciziny. Líbila by se mi jižní Francie. V zimě je tam patnáct stupňů. Chtěla bych si zkusit, že ráno vstanu, půjdu do vody a pak rovnou malovat. Tady je na mne teplo tak dva měsíce a v zimě to se mnou není k vydržení – čekám na léto.“

Svobody si Julia může užívat, protože se, ač samouk, uživí vlastní tvorbou, o kterou je zájem.

O výtvarnou školu se ani neucházela, protože už od osmnácti si musela vydělávat prací, aby uživila sebe a „zvířenu“ – psa a koně. „Ale samotnou mě překvapilo, když jsem zrovna nedávno našla můj obrázek namalovaný ve třech letech zlatou a černou barvou. Kombinace, kterou teď používám nejvíc!“

Přes výraznou a moderní tvorbu Julie je interiér jejího bytu – jedna plus kuchyň – zařízen jednoduše a vlastně asketicky. Nedostatek místa dohánějí vestavěné skříně a skříňky táhnoucí se bytem jako jedna linie.

„Něco tu už bylo a drobnosti jsou nové. Zařizovaly jsme se hlavně na dvorku. Naštěstí tu máme dobré sousedy a nevadí jim ani náš otevřený oheň. Nehledě na to, že soused má za zdí udírnu,“ usmívá se Julia.

„Mám ráda malý byt, protože i kvůli častému stěhování vlastním minimum věcí. A nejhorší je stěhovat ateliér, to bylo asi pětkrát. Možná mám v sobě nějaké hunské, kočovné kořeny, protože mám v sobě i maďarskou krev. Koně mě přitahovali také už odmala. Je v tom ohromný vztah a zároveň svoboda. Když tady ve městě o čemkoliv zapochybuji, tak si sednu na koně a hned vím, kdo jsem. Je to jednoduché.

Zatím mi nevadí se stěhovat, jednou třeba možná také ráda zapustím kořeny. A i když maluji hlavně v noci, a po celém bytě jsou roztahané kresby, tak mě má partnerka podporuje (má při své práci i studiu přesah do umění a do módy – šije i své kolekce, je šikovná),“ pochvaluje si současný stav Julia, která nás ne náhodou přijala v černém oblečení.

„Černá mě baví – je veselá a esteticky je to pěkná barva. Není nad čím přemýšlet, a navíc už nemám kapacitu přemýšlet, na rozdíl od svého děvčete, nad módou a co si kdy vzít na sebe. Cokoliv černého si vezmu – mohu jít. A nikdy nebyl můj plán být výstřední nebo se odlišovat. To mě nezajímá,“ dodává možná pro někoho v kontrastu s její tvorbou i tetováním na předloktí.

„Moje kérky jsou pro mne sebevyjádřením mých věcí a mé cesty, ale rozhodně to není na odiv pro ostatní lidi. Tetování by nemělo být, podle mne, něčím na odiv ostatním. Je především pro toho, kdo ho nosí. Chci, abych ho viděla já. Samozřejmě je v tom i estetický záměr (estetikou se živím), takže jsem třeba měla záměr nemít nic na obličeji – zatím…,“ usmívá se Julia, která dříve i sama tetovala druhé.

„A vždycky jsem jim říkávala: je to pro vás, vyjadřuje to vás, musíte s tím být úplně sžití, může to mít pro vás sílu. Ale nechat si vytetovat na rameno lebku…? To snad ani nikomu nemůže dělat dobře. V mém případě tetování určitě není o přitahování pozornosti lidí, už proto, že já se lidí spíše straním.“

Své tetování na rukách vysvětluje jednoduše: Levá a pravá hemisféra – levá a pravá ruka. Jedna téměř čistá, druhá složitější a pořád si na ni nechávám přidávat. Potřebuji to mít vyrovnané. Ta čistší je už roky stejná a jednoduchá. Nese to, co potřebuje nést. I v umění potřebuji mít na jedné straně čisto a řád. A na druhé nezávazný nepořádek. Byla jsem u skvělých umělců, kterým jsem dala volnou ruku a také mi udělali nádherné kérky. A jejich nevratnost? Tu neřeším. Když mě zítra porazí autobus, tak je to také nevratné.“

K vybavení domova patří i veslovací trenažér – čekající opřen o zeď na příští protáhnutí těla majitelky.

„Mám ho kvůli bolavým zádům. Takovéto cvičení jsem si našla sama a je super, že při něm opravdu šplouchá voda (v nádobě s navijákem vytvářejícím odpor). Tak zavřu oči a prostě jedu…“

Překvapivým detailem v bytě je velkoformátové plátno na zdi v dolním rohu potrhané od cizího psa. Zůstává neopraveno.

„Dívám se na to a snažím se z toho poučit. Třeba se nebrat tak vážně a možná si uvědomovat, že věci jsou pomíjivé. Ještě nevím, co si z toho vlastně vezmu,“ usmívá se Julia a zůstává v pohodě.