Článek
I nám se tam, s výhledem do zahrady a přes pole na les, líbilo. S přibývajícím věkem prý sice už Jaroslav Štědra zjistil, že například práci s krumpáčem při pokládání nového chodníčku už přece jenom přenechá raději synovi, ale jinak je rád, že je dnes co zvelebovat.
Jaroslavu Štědrovi byl pro obraz nad ním inspirací strom v zahradě, z kterého vítr rval listí. Naopak on byl modelem pro loutku, kterou mu vyrobila dcera k narozeninám. Výtvarné a umělecké sklony podědila po tátovi.
„Když byla manželka před pětatřiceti lety těhotná, tak jsme tady začali kopat základy a dělali takzvané grunty. Všechno svépomocí, včetně hloubení studny. Peníze tenkrát nebyly,“ vzpomíná malíř a ke svým pětašedesáti letům dodává: „Když jste zdravý, tak to dneska není žádný věk.“
Prostor, světlo a kořeny
„Vedle, v malém baráčku, jsem se narodil, a tady bylo naše pole. Pod námi vedla cesta dolů do bahen a vodívali jsme tudy pást krávy. Vždycky se v rodině říkalo: Tady si Jarda postaví! Pak přišlo období, kdy všichni kamarádi ze sousedství stavěli, a tak jsme se do toho také pustili, i když se ženě do toho ze začátku nechtělo. Dneska jsme rádi, že to máme. Jsem s tímto koutkem opravdu svázaný. Tady mě táta učil, jak voní hlína, a chodili jsme spolu orat.“
Zastřešením vstupu do domku vzniklo místo pro příjemné venkovní posezení ve stínu, za větrem a v suchu.
V době, kdy Štědrovi začali budovat, byla móda mít i na vesnici všechno prosklené. „Dneska všichni zateplují a dělají kvůli vytápění menší okna. Divná móda také byla, že se všude dělaly balkóny a terasy. Na té naší jsme snad nikdy neseděli a jen hlídám, aby nevlhla. Raději máme místo na zápraží, které jsme dodatečně zastřešili a často tam i jíme.“
Podstata barev a vůně země
Malbě se Jaroslav Štědra opravdu začal věnovat až po vojně. A rodný kraj nedaleko Benešova se mu stal plenérem.
V ateliéru se na plátnech zrcadlí podněty z blízké přírody, k níž má Jaroslav Štědra opravdu blízko.
„Před třiceti lety jsem vzal stojan a v celém okolí jsem všechno obmalovával. Za ty roky jsem udělal v malování určitý posun. Dnes si vystačím s podstatou a stačí mi podívat se na ty nádherné barvy, které jdou kolem, a už maluju vůni země a niterné pocity, které v člověku zůstávají. A ty mám v sobě tak zakořeněné, že je mohu přenášet na plátno i v žižkovském ateliéru.“
Nalevo oblíbené zápraží, napravo nově přistavěný ateliér.
Nedávná autorova samostatná výstava v pražské Galerii Nová síň dala v plné kráse a světle vyniknout jeho velkým plátnům a potvrdila i jeho slova o inspiraci. Jaroslavovi bylo sedmnáct, když mu zemřel otec. „Máma zůstala ještě s mými dvěma mladšími bratry sama a bylo se co ohánět. Nevyrůstal jsem v žádné intelektuálské rodině.“
Černá stavba sklípku a Kompresionisté
Stavět v rodné vesnici začal náš hostitel tak dávno, že už je možné vzpomenout i fakt, že šlo takříkajíc o černou stavbu. „Kromě toho, že je to promlčené, jsem tenkrát také musel zaplatit pokutu,“ směje se pan Jaroslav při vzpomínce na budovatelské začátky.
„Tenkrát se to tu tak dělalo - úřad vystavil povolení na zastřešený sklípek na ovoce. Stavěli jsme tehdy tady tak asi tři. Tak jsem to udělal hned větší, šestkrát šest metrů. Zabetonoval jsem sklípek a říkal si: co dál? Potřebuji někde malovat a taky spát. Jak už jsem říkal - žena v jiném stavu… Bylo nutné mít tu i koupelnu. Tak jsem zase kus přistavěl a rozšířilo se to o dva metry.
Předsíň je spíše příjemnou uvítací místností.
Nakonec mi pan architekt od filmu, kde jsem tenkrát pracoval jako kulisák, nakreslil na pytlík od svačiny schody, že mi to pak propočítá - a to byl jediný projekt! Ale v době, kdy už jsem měl vlastně vše postaveno. Až později jsem si uvědomil, že to tu mám minimalistické, jako jsou ty moje obrazy,“ konstatuje člen uměleckého sdružení Kompresionisté. (Několik kamarádů - výtvarníků si už šest let potvrzuje, že v kolektivu se to, i umělcům v tržním prostředí, lépe táhne. Je prý i větší legrace.)
I u Jaroslava Štědry doma panuje pohoda. A to v době naší návštěvy už znatelně foukalo ze strnišť. Žádný problém, Jaroslav Štědra si pamatuje i barvy léta a příroda je k němu štědrá, i když v krbu praská dřevo.
Krb je záměrně nenápadný a bez zbytečných zdobných prvků.
Krb je doslova srdcem domku v jeho středu. Nová krbová vložka se natolik osvědčila, že následovalo dodatečné instalování rozvodů teplého vzduchu i do podkroví. Roury jsou v chodbě tak úspěšně maskovány dřevěným obložením, které koresponduje s původní sestavou polic, že si jich člověk ani nevšimne, přestože nejsou zazděny. „Dvě ložnice v podkroví se takto bez problému vytopí. Rozhodně se tato modernizace vyplatila.“
Štědrovi o sobě vědí po staletí
„Uměl bych tady být i častěji v roce, ale na druhé straně bych bez Prahy už být nemohl. A mých kamarádů, vrstevníků, už tady taky není tolik. Jinak tu s manželkou vidíme naši budoucnost,“ usmívá se Jaroslav Štědra s přiznáním, že nejvíce obrazů namaluje přece jenom v žižkovském ateliéru.
„Většinu stromů na zahradě jsem sázel já. Ty nejstarší tu nechávám jako pietu, protože jsem je sázel s tátou.“
Předěl v kuchyňce přímo vyzýval k obložení nových teplovzdušných rozvodů stejným dřevem.
Někdy kolem roku 1850 dorazili předci Štědrových do sousední Lhoty. „Jako ševci. Druhá generace pak přišla až sem do Teplíšovic. Ještě můj praděda byl švec, děda dělal dřeváky a vozil je až do Říčan na trakaři. Ze stejné větve byli skláři, ti šli do Nového Boru. Víme o sobě a všichni Štědrové, co kde jsou, tak jsou příbuzní a snažíme se scházet. Příští rok se setkání asi uskuteční tady.“
