Článek
Ateliér v přízemí měl být před deseti lety dalším z bytů v nové řadovce. Po odstranění příček se změnil ve vzdušný prostor plný obrazů a knih. Vnitřní schodiště ho propojilo s bytem 3+kk o patro výše - oba prostory rodiny Halvových se tak staly jedinečným celkem.
„Ano, je to výhoda i nevýhoda. Ale přece jenom je příjemné mít ateliér jen pár schodů od kuchyně i ložnice. Zejména, když má člověk chuť malovat do noci,“ pochvaluje si malíř.
Vzpomínky k zapomenutí
Pohoda a vlídná atmosféra celého prostoru připomíná spíše bydlení v samostatném domě se zahradou. Ani se nechce věřit, že to tu tak růžové a pestrobarevné nebylo vždy.
„Nerad na to vzpomínám, ale začátky byly opravdu nepříjemné. Zažili jsme si tu typickou situaci, kdy jsme měli už z velké části za byt zaplaceno, ale tady to bylo opuštěné staveniště. Firma ohlásila konkurz a budoucí sousedé se museli sami zorganizovat a dotáhnout stavbu,“ oživuje si přece jen zasuté vzpomínky pětačtyřicetiletý Michal Halva. „Něco takového přežijí jen silní jedinci. A chodit na stavbu kontrolovat zedníky bylo pro mne utrpení.“
Do projektu vstoupili Halvovi s představou, že jde o stavbu dodanou na klíč. A jako poslední, takže brali, co zbylo. Že jim bydlení dnes poměrně vyhovuje, je hlavně jejich zásluhou, a už ani neřeší, že na rozdíl od jejich bytu bez šatny mají sousedé šatny dvě. Čekání na výsledek bylo prý napínavé a dnes jsou hlavně rádi, že mají za sebou období, kdy sousedi mezi sebou řešili, kdo za co a kolik ještě doplatí.
Keltové věděli, kde je dobře
Bytová galerie (vystaveny tu jsou i práce kamarádů výtvarníků, například Pavla Tasovského z Náměšti nebo Václava Benedikta z Prahy) svým kouzlem dává zapomenout na léta budovatelská.
Konec je dobrý a vycházky do přírody začínající za humny potvrzují nespornou kvalitu současného bydlení.
Spokojený je tu zatím i pětadvacetiletý syn, jehož „dětský pokoj“ je zařízen i horolezeckou výbavou včetně lan.
„Z terasy vidíme přes údolí až do Bílovic, kde Stanislav Kostka Neumann napsal Knihu lesů, vod a strání... Je tu opravdu hezky a rád se chodím procházet i k řece, nad kterou prý bylo u Obřan keltské oppidum. Nijak to nezkoumám, ale pozitivní energii tam opravdu cítím. Rád ale chodím i pěšky kolem antikvariátů do centra Brna. Pravda, někdy se raději vracím do kopce tramvají,“ pochvaluje si malíř, v jehož obrazech z profesionálních začátků se odrážel jeho vztah k architektuře, k hradům, tajemnu a historii. To býval ještě i strojním zámečníkem.
Po roce 1989 se stal malířem na volné noze a několikrát vystavoval třeba i v Japonsku. Na své vernisáži tam byl dvakrát.
Kromě výtvarných prací jeho a přátel zdobí byt i suvenýry z cest. Včetně talíře na zdi z Arábie s nápisem Bůh je veliký. Spolu se sbírkou krucifixů se tu potvrzuje, že umění nezná žádné hranice. Krokodýl na knihovně vyřezaný brazilskými indiány tiše souhlasí.
Knihovny, jako součást interiéru, tu jsou hojně zastoupeny. „Rád čtu a přes zimu hlavně poezii.“
Podle vlastních pravidel
„Možná by se to tu zdálo někomu přeplácané, ale máme to tu, jak to cítíme. Podle sebe a klidně bez pravidel. Známe své potřeby. O tom, že bychom k zařizování přizvali architekta jsme ani neuvažovali, protože víme, co chceme. S manželkou se také shodneme a příjemný pocit je pro nás důležitější než nějaké módní trendy a snahy po čistém, často chladném designu.“
Nepanelákovou atmosféru v obytné kuchyni navozuje už od podlahy dlažba v přírodní barvě a s jakoby olámanými okraji. Útulnosti a prosvětlenosti obýváku napomáhá i světlá sedací souprava. „Na rozdíl od pokojů s výhledem do údolí okna z obýváku s kuchyní cloní protější zástavba. Proto i bílé stěny a kytky, kterým nevadí nedostatek slunce.“
Rodák z Lesné se od krajiny svého dětství opravdu nestěhoval daleko. Nejprve se ale přiženil do bohunického paneláku. „Z ložnice jsem si udělal ateliér a třináct let jsme s manželkou rozkládali v obýváku gauč na spaní.“
Ke svým různým tvůrčím obdobím Michal Halva dodává, že rutina nudí. My můžeme doplnit, že u Halvů se nenudí asi nikdo. Ani návštěvy.